Připravujete v Praze velkou přehlídku současného výtvarného umění. Prakticky ve stejném termínu se letos koná i Benátské bienále, která má již více než stoletou historii. Jak a čím chcete Pražské bienále podobným akcím konkurovat?

Pražské bienále by se mělo stát alternativou velkých mezinárodních vystav současného uměni, tak jak je známe z Kasselu, z Benátek či z jiných pravidelných přehlídek. Na těchto akcích zpravidla výběr umělců připravuje jediný hlavní kurátor. Praha má 20 kurátorů, což je samo o sobě výrazem komplexnosti mezinárodní umělecké scény.

Výstavu připravuji ve spolupráci s ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Tomašem Vlčkem. Chceme se zaměřit na zmapování tvůrčích podnětů, jaké nabízí místa považovaná dlouho za umělecké periférie. Donedávna určujícími umělecko-kulturní centry byly New York a Londýn, což bylo dáno jejich politickou i kulturní hegemonií.

Města jako Paříž, Berlín, Kolín nad Rýnem, Řím, Milán, Madrid, a Tokyo se už považovala za satelity tohoto dominantního systému. V kontrastu s centry byla periferie charakterizována nedostatky a jednotvárností. Dodnes je chápána jako něco odlišného, co ale centrum paradoxně potřebuje ke svému posílení a sebeutvrzení. Dvacet kurátorů by tak mohlo daleko výrazněji postihnout tuto mnohotvárnost a fluiditu současného výtvarného děni. A tím se bude Praha lišit od Documenty v Kasselu i Benátského bienále.

Proč právě Praha?

Má především dlouhou uměleckohistorickou tradici. Sama byla kdysi za císaře Karla IV. a Rudolfa II. významným centrem a byla také v době baroka a avantgardy tvůrčí periférií, kde se zrcadlilo velké umění, ať už přišlo z Francie nebo Itálie.

Pro nás je to v tomto okamžiku jedno z ideálních míst, kde je možné uskutečnit představit změněnou kulturní situaci v poměru mezi centry a periférií a jejíž umělecká scéna je připravená ke konfrontaci. Navíc je tu i osobní vztah. Narodila jsem se tady, vyrůstala tu a vystudovala dějiny umění a přestože žiji již přes dvacet let v zahraničí, kde společně s Giancarlem Politim vydáváme mezinárodni časopis Flash Art, mám k Praze a k jejímu kulturnímu děni stále blízky vztah.

Kultura je otázkou peněz. Navíc mnohé umělecké projekty jsou dnes velmi drahé, protože potřebují velmi nákladnou audiovizuální techniku. Jaký rozpočet bude mít tato přehlídka?

Na rozdíl od Kasselu či Benátek, které disponují dvaceti miliony euro a více (na přepočet 600 milionů korun), první Pražské bienále bude mít velmi malý rozpočet pohybující se mezi 150 tisíci až 200 tisíci Euro (4,5 až 6 miliónů korun).

Jednim z důvodů pro velmi nízký rozpočet je i fakt, že se celá akce děje po prvé a že myšlenka uskutečněni bienále vznikla trochu se zpožděním vzhledem k finančnim rozpočtům státních i podnikatelských fondů. Presto kvalita bienále bude vysoká.

Zveme do Prahy nejzajímavější mladé kurátory z celého světa, třeba Laurii Firstenbergovou z New Yorku, Jense Hoffmanna z Berlina a Kostariky, Luca Beatrice z Itálie a mnohé další.

S jejich pomocí tu představíme panoráma současného živého uměni. Zkušenosti v tomto ohledu máme, protože před dvěma roky jsme podobné bienále zorganizovali v albánské v Tirane a tato akce se hned zařadila mezi nejvýznamnější kulturní události roku.

Ve dnech vernisáže, to jest od 26. do 28. června se v Praze sejdou významní i začínající umělci a kurátoři z celého světa, aby tu společně diskutovali o žhavých otázkách spojených se současným uměním.

Hlavní přehlídka bude ve Veletržním paláci, ale výtvarná tvorba vstoupí i přímo do ulic města, dokonce až na Václavské náměstí. Řada umělců z Evropy i Ameriky už na tom intenzivně pracuje.