Narodila se v Praze v roce 1926 a po okupaci Československa nacisty měla odjet do Anglie díky Nicholasi Wintonovi. K tomu však nedošlo, tudíž se coby Židovka dostala do koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi.

Po válce vystudovala výtvarnou školu a živila se grafikou. Zážitky z války se jí staly výraznou uměleckou inspirací například pro cyklus maleb Nezapomenu z roku 1998.

Její současná tvorba v sobě spojuje dva přístupy. Dubová si totiž často bere své starší grafické práce jako fundament a doplňuje je novými motivy vytvořenými počítačovou grafikou. Vznikají tak zvláštní koláže.

Dílo Noční přelud je postavené na výrazné zelené barvě, která jako by zalila celou tvář ženy. Její portrét se místy ztrácí v mlžném oparu. Vypadá to, že vystupuje z temné mlhy zapomnění, jež symbolizuje to uplynulé, zatímco její výrazné oči hledí vstříc budoucnosti.

Podobné tajemství v sobě má Tvář (2017), která si však vystačí už jen s bílou, černou a šedavými tóny mezi oběma kontrastními barvami. Díky tomu dokázala Dubová do ženského portrétu dostat výraz smutku a osamělosti. Šedavě popelavá tvář s vyhaslýma očima a prázdnou sklenkou v popředí v nás navozuje pocit empatie a porozumění.

Ale abychom nevytvořili falešný dojem, že tvůrkyně ve svých dílech rozechvívá jen temnou strunku. Slunce (2015), vytvořené černými liniemi na bílém podkladu, dává naději, světlo a teplo. Vypadá jako bůh vytvořený prastarou civilizací, jako archaický kultovní totemový znak.

Jana Dubová dokáže stále hledat a nalézat nové výtvarné postupy. A také vstřebávat okolní podněty, které přetavuje do svébytné hry tvarů a barev.