Článek
Velkoformátové obrazy jsou umístěny na bílých panelech pod valenou klenbou stejné barvy ve výstavním interiéru. Celý prostor je jedním z nich rozdělen na dvě poloviny, na dva propojené světy. V měkkém osvětlení připomínají vedle sebe různobarevně poskládaná plátna postmoderní komiks s výrazným popartovým vlivem.
To je od autorů expozice dobrá taktika, protože příchozí postupuje jakoby chronologicky od úvodního díla Melancholie s figurou dívky hledící snivě na rudý sluneční kotouč až po závěrečný obraz Hledání místa s lidmi, kteří tápají v anonymním prostoru.
Když si stoupne do bodu, ze kterého obě práce vidí najednou, dostane ve zkratce odpověď na symbolickou otázku, co vlastně malířovy obrazy říkají, nebo lépe řečeno říkat mají. Každý uprostřed univerza sám za sebe a je pouze na něm, který bod svého působení si vytyčí za svůj.
I když pracuje Balabán s konkrétní figurou, dokáže ji zasadit do kontextu tak, aby působil abstraktně či symbolicky. Aby každý pozorovatel musel odkrývat jednotlivé duchovní vrstvy a byl nucen dešifrovat jednotlivé přímé či nepřímé odkazy.
Jako určitá výtvarná a duchovní nadstavba působí plátna umístěná mimo hlavní galerijní prostor. Především dílo Poslední soud, jež celý pomyslný cyklus symbolicky uzavírá. Celková kompozice odkazuje k výtvarným tradicím renesančních a barokních obrazů, ale komiksové bubliny s anglickým textem, jdoucí z úst obou postav, posouvají celé vyznění až k postmoderní vizuální řeči.
Daniel Balabán si je vědom, že skládáním jednotlivých významových rovin na sebe a přes sebe riskuje neporozumění. Ale na druhou stranu chápe, že přímočaré barevné a ideové řešení rébusu ubírá na zajímavosti a že tanec života a smrti by ochudil o ty nejlepší pohybové kreace.