Hlavní obsah

RECENZE: Bára Basiková se kochá temnotou

Právo, Jaroslav Špulák

Bára Basiková na svých albech nesčetněkrát dokázala, že je znamenitá zpěvačka, která svými výkony umí posluchače udivovat. Na svém novém sólovém počinu Slzy předvedla, že ji baví je též překvapovat.

Foto: Lenka Hatašová

Bára Basiková se pohybuje v sobě známém hudebním světě.

Článek

Pakliže bylo její předešlé dílo Belleville (2013), na němž spolupracovala s Václavem Noidem Bártou, spíše rockové, ovlivněné hudbou osmdesátých a devadesátých let a v minulosti se dotkla i dalších stylů, novinka Slzy je jiná.

Výrazové proměny jsou pro její kariéru charakteristické. Je v tomto ohledu svobodná a říká tím, že pro ni je hudba jedna jediná, interpretačně pak taková, kterou v dané době miluje a ctí. Odtud se inspiruje, odtud pramení její apetit. Proto není divu, že když před časem potkala Richarda Ulrycha, milovníka novoromantismu osmdesátých let, našli společnou řeč. Basiková tím stylem procházela už na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v barvách skupiny Precedens byla ostatně jednou z jeho tuzemských interpretačních průkopnic.

Album Slzy ale není jen návrat do minulosti. Není pochyb o tom, že z uvedeného stylu čerpá a základy písniček na něm stojí. Spolu s producentem, skladatelem a muzikantem Luďkem Fialou se ale Basiková a Ulrych postarali o to, aby na desce nebyla série zvukově archaických skladeb, které mají pouze oslavovat staré časy. Pojali je ze současného úhlu pohledu.

Foto: Warner Music

Obal alba Slzy.

A tak jsou v písních elektronické zvukové rejstříky poměrně svěží, přestože v zásadě ctí obyčeje novoromantismu, tedy předkládají kolekci smutnou, temnou, zádumčivou a nikoli uchopitelnou na první poslech. Vyžaduje, aby se posluchač do její nálady ponořil a zcela se jí potom oddal. V tomto ohledu to rozhodně není mainstreamové album.

Basiková na desce zpívá tradičně velmi dobře, spolehlivě a stylově. Nevydává se však tentokrát do poloh, v nichž by světu dokazovala, že má obdivuhodný široký hlasový rozsah. Ctí atmosféru, i v jejím hlase je ona temnota, která kolekci provází. Je to moudré rozhodnutí, písně jsou tak celistvé, sevřené a ona se v nich jimi kochá.

Objektivně však nutno konstatovat, že takto jednotná atmosféra alba způsobila, že je přece jenom po určité době poslechu trochu monotónní. Vyjma prvních tří skladeb (Pravda je zlá, jediné na desce anglicky zpívané Dreaming a Motýli) jsou navíc ty další volné až táhlé, což k pocitu stereotypu přispívá.

V písničkách jsou nicméně zřetelné melodie, v textech láska, vášeň, samota i manipulace a na albu jasný hudební názor.

Hodnocení: 70 %

Bára Basiková: Slzy
Warner Music, 54:15

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám