Letos bych vás tu nečekala, máte před poslední fází natáčení – co vás přivádí?

Jistota, že o film se musím starat mnohem dřív, než je dokončený. Nabízet ho jako hotové dílo by bylo pozdě. O projektu se na trhu musí vědět dopředu. Ta jednání už vedu čtyři roky. Potom, kdy jsem letos na Berlinale přivezl ukázku, otevřeli se tomu, že nejsem jen jeden z těch tisíců, co o svých projektech jen mluví, ale že ten film opravdu bude. Jsou na něj připraveni. Začali ho brát vážně. A tady v Cannes se to zase o kousek posunulo.

Kolik tedy zbývá, aby byl film takříkajíc „v krabici“, tedy natočený?

Ze 102 dnů jich zbývá 22, točit budeme od 3. června do 4. července hlavně v Boleticích u Krumlova, pak v Polsku, v Brně, u Konstantinových Lázní, v Josefově a nakonec v Kácově na Sázavě. Točili jsme už na Ukrajině, na Slovensku a v Čechách. Těch 102 dnů početně reprezentuje natáčení takových pěti celovečerních filmů.

Příběh je velmi drsný, proč jste si ho vybral?

Já jsem se do toho románu zkrátka zamiloval. To se těžko vysvětluje. Ale já to tak mám se všemi svými filmy. S nadsázkou říkám, že s nimi neprovádím sex, že jde vždy o lásku.

Stellan Skarsgard jako německý voják Hans.

Stellan Skarsgard jako německý voják Hans.

FOTO: 2media.cz

Podobně jako Tobruk je to zase válečný příběh…

Ne. Ptáče se sice odehrává za války, ale zdůrazňuji, že to není válečný film. Hlavním hrdinou je židovský kluk, ale zdůrazňuji, že to není o holocaustu. Ten příběh je nadčasový, univerzálnější, je především o odlišnosti. Vypráví o tom, jak židovští rodiče pošlou svého malého syna na samém začátku války kamsi do východní Evropy, aby přežil. Podtrhuji to kamsi, protože nechci, stejně jako to nechtěl Kosinski, s tím příběhem spojovat určitou konkrétní národnost nebo národ.

Kluk tedy žije se starou tetičkou, která ale jednoho večera zemře, a on zůstane sám. Vydá se na cestu domů, aniž by tušil, kde to je, kde jsou jeho rodiče. Vlastně ani neví, že je nějaká válka. V tu chvíli začíná doslova a do písmene jeho boj o život. Chlapec je odlišný, vypadá jinak než ostatní, a vzbuzuje tak strach, protože lidé se vždycky bojí toho, co neznají.

To je ale pouze hlavní linie, jinak je v tom příběhu mnoho dalších motivů. Je to vážný, složitý film, v němž jen kladu otázky, odpovědi nepřináším. Ty si budou muset diváci najít sami.

Proč film vznikal deset let, co bylo nejtěžší?

Samozřejmě financování. Ale dávno předtím mi dva roky zabralo jen licencování autorských práv, a snad to nebude vypadat nepatřičně, když zmíním, že jsem první na světě, komu se to podařilo. A vím bezpečně, že jsem nebyl první, kdo se o to pokusil, například vím jistě, že to zkoušel Warren Beatty. Scénář jsem pak psal tři roky, sedmnáct verzí. Měl jsem osm dramaturgů, pět českých, tři americké. Ohromně mi totiž pomohl mezinárodní scenáristický program ScriptEast.

Jak píšete s tolika dramaturgy? Většina autorů si myslí, že nepotřebuje ani jednoho.

To já si rozhodně nemyslím. Ba právě naopak. Psal jsem, ostatně jako vždycky, v Českém Krumlově v hotelu U malého Vítka, kam jsem vždy tak čtyřikrát za rok asi na deset dní odjel. Mezitím jsem o té látce stále přemýšlel, dělal si poznámky, nechával to číst dramaturgii, vyhodnocoval všechny připomínky. A když jsem ten papiňák v mezidobí patřičně natlakoval, odjel jsem, zavřel se a psal. Mám to tak rád, jsem rád sám, neumím si ani představit, že bych psal s někým dalším.

A co to proklínané financování?

To se popravdě řečeno řeší ještě pořád, ale dal jsem dohromady tolik, abych to mohl dotočit. Shánění peněz je opravdu to nejhorší, režie je pak za odměnu. Říkám s hořkou nadsázkou, že jeden Marhoul mi napíše scénář, druhý Marhoul mi sežene peníze a pak mi to oba na stříbrném podnose předají, abych se mohl realizovat. A jsem za to oběma vděčný, věřím jim.

Hlavní hrdina je malý kluk, který projde obrovským utrpením. Jak jste ho našel?

Právě v Českém Krumlově. Úplnou náhodou. Je tam hospoda Cikánská jizba, kterou vedou manželé Milan a Věra Kotlárovi. Já tam často chodím, mám je rád, známe se nějakých sedmnáct let. A Péťa je jejich vnuk. Vsadil jsem na něj přímo, na první pohled, nedělal jsem vůbec konkurs.

Neherec Petr Kotlár

Neherec Petr Kotlár

FOTO: 2media.cz

Takže židovského kluka hraje romský kluk?

Ano, ale to je jedno. Mnoho lidi si myslí, že Židé jsou rasa, ale to je nesmysl. Židé jsou národ. A když někteří přijedou do Izraele, jsou překvapeni, že tam potkají blonďáky s modrýma očima, a přitom jsou to stoprocentní Židé. Sefardští Židé se zase někdy jen těžko odlišují od Arabů. Ostatně i v knížce tomu klukovi nadávají buď do Židů, nebo do Cikánů.

Jak jste ho na náročné natáčení připravoval?

Udělal jsem jen dvě věci. Jednak kamerové zkoušky, ze kterých jsem se večer předtím zhroutil. Doslova. Netušil jsem vlastně, jestli to vůbec před kamerou zvládne, jestli mně před ní nezmrzne. Nadával jsem si do bláznů, protože jsme měli za pár měsíců točit, a já na něj rovnou intuitivně vsadil. Jiného jsem v záloze neměl.

Tehdy mi ohromně pomohla Eva Holubová. Přijela a celý den s ním točila. Zkoušeli jsme hlavní emoce, Eva měla za úkol v něm vzbudit strach, smutek, smích, pláč – a na konci dne mi kameraman Vláďa Smutný řekl: Máš kliku, půjde to.

Druhou věcí byly psychotesty, kterými jsem ho nechal projít. Spojil jsem se s doktorem Václavem Mertinem, což je kapacita přes dětskou klinickou psychologii, ten připravil testy a Péťa je u něj absolvoval, aniž by to tušil. Zavřeli se prostě na dvě hodiny do pokoje a povídali si. A pak jsem zase uslyšel to kýžené „Půjde to“.

A jak to šlo?

V zásadě moc dobře. On má šťastnou povahu, má svoje zájmy. Ze začátku byl blázen do fotbalu, pořád mezi záběry čutal do mičudy. Teď jediné, co ho zajímá, je parkur.

Protože plánovaně točíme chronologicky, přirozeně roste a vyvíjí se, a sledovat to je pro mě úžasné. Už ví, o co jde, odpozoroval, jak pracuji s ostatními herci, je z něj vlastně profesionál. I když blbne jako blázen, pořád by někde skákal po hlavě a nejradši ze střechy, ale jakmile se mu řekne „Péťo máš za 5 minut záběr“, soustředí se. Je to samozřejmě dítě, má slabé chvilky, někdy ho to nebaví, nechce se mu, ale ví, že musí.

Jak se vyrovnává s drsným scénářem?

Já ho podle něj samozřejmě nerežíruji, nemůžu mu vůbec říct, co všechno ve skutečnosti točíme. Má psa Dodíka, a toho používám jako nástroj k režii. Když třeba potřebuji, aby byl smutný, řeknu mu, ať si představí, že si Dodík poranil packu…

Vedle něj hrají velké zahraniční hvězdy: Stellan Skarsgard, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper… Jak jste je získal, neměl jste obavy je vůbec oslovit?

Když jsem psal první verzi scénáře a dopracoval jsem se k postavě starého německého vojáka Hanse, napadlo mě, že by pro tu roli byl skvělý právě Stellan. Chvilku se mi to jen motalo v hlavě, ale pak mi došlo, že díky tomu, jak je ta látka světoznámá, si vlastně můžu dovolit bez ostychu oslovit jakéhokoli zahraničního herce. A tak jsem to udělal.

Světová hvězda Harvey Keitel.

Světová hvězda Harvey Keitel.

FOTO: ČTK


Pro některé jsem měl prostředníka, respektive agentku Tatjanu Detlofson, ale Stellana Skarsgarda jsem kontaktoval sám. Seznámili jsme se totiž před šestadvaceti lety úplnou náhodou v Praze, ale od té doby jsme se neviděli a on se mezitím stal mezinárodní hvězdou. A já si řekl, že se zkusím připomenout. Sehnal jsem na něj telefon, a když jsem se představil, zvolal jen ´Bože, Václav!´ – a pak souhlasil, ať mu pošlu scénář, že si ho přečte a že uvidíme.

Která část natáčení byla nejtěžší?

Na Ukrajině to bylo peklo. Najít tam dnes vesnici, která bude vypadat jako ta za války, není skoro možné, ale nám se to nakonec podařilo. Což bylo pro film skvělé, ale pro náš pobyt v té oblasti dost depresivní. Lidé tam mají průměrný důchod šest sedm set korun měsíčně a někdy ho ani nedostanou. Za celý měsíc natáčení jsem tam neviděl traktor, orají pluhem nebo i rádlem jako za středověku. Z takové chudoby logicky roste i nevraživost, agresivita… Těžký život…

Překvapilo mě, že máte jen dvě mezinárodní koprodukce – Slovensko a Ukrajinu…

Měl jsem mít ještě Polsko, ale to nedopadlo. Z různých důvodů, ale hlavně proto, že v Polsku Kosinského upřímně nenávidí, myslí si, že Ptáče je o nich, že je proti nim. Už začali psát i proti mně nějaké ty články, z nichž v jednom mě dokonce nazvali židovským věrozvěstem.

Mě úplně děsí, jak je v Polsku na vzestupu antisemitismus, a to v podstatě až veřejně. Ne u všech, ne všude, samozřejmě, ale nestačím se divit, co je polská katolická vláda schopná tolerovat, či dokonce iniciovat. Schválili si kupříkladu zákon o holocaustu, který praví, že kdo jen naznačí, že Poláci měli něco společného se zabíjením Židů, tomu hrozí až tři roky vězení. Podle nich jsou Poláci jenom hrdiny. Či oběťmi. Jenže každá mince má, jak praví klasik, dvě strany. A Poláci, stejně jako Češi, stejně jako každý jiný evropský národ, se dopustili i špatných věcí. Za této situace nemůžu mít za zlé potenciálnímu polskému koproducentovi, že nakonec z projektu odstoupil.

Kdy a kde Nabarvené ptáče uvidíme?

Domácí premiéra je plánována na podzim roku 2019. Jestli se ho podaří ještě předtím dostat do světa, zatím nevím, ale byl bych rád.