Pět z jedenácti povídek natočil Jarmusch postupně od roku 1986, dalších šest pak vzniklo účelově pro potřeby tohoto celovečerního filmu. Tři byly uvedeny na karlovarském festivalu v roce 1995 v sekci Návrat sedmi statečných (Těšilo mě?, Dvojčata, Kdesi v Kalifornii), přičemž  první a třetí z nich se objevily i v kinech v rámci projektu 100. Tolik pro připomenutí těm, jimž název filmu napovídá, že ho už někdy viděli.

Nyní tedy přichází do kin celovečerní verze. U stolků s kávou a popelníky v ní defiluje pestrá škála mainstreamových i nezávislých hereckých a hudebních hvězd, Jarmuschových herců i těch, s nimiž ještě nikdy nepracoval.

Nevyrovnaná úroveň povídek

Budiž rovnou řečeno, že jednotlivé povídky jednak nemají zdaleka stejnou úroveň, jednak si film jako celek nejspíš mnohem víc užije a vychutná obdivovatel a znalec Jarmuschových děl a americké nezávislé scény vůbec než tím vším zcela nepoučený divák. Mnohé povídky počítají s tím, že diváci dobře znají jejich aktéry a že ocení odkazy.

Jarmusch v oněch jedenácti většinou dialozích (jen místy přistupuje někdo třetí) komentuje lidskou existenci v černo-bílých barvách, které podtrhují kontrast černé kávy a bílých cigaret stejně jako prolínání temných a světlých stránek života. Podstatné s bezvýznamným se střídá podobně, jako se střídají ty povídky, jež nejsou víc nežli snad až příliš "nezávislou" hříčkou s předem zjevnou a pak rozmělněnou pointou, s povídkami brilantně vystavěnými, vtipnými a obdivuhodně obsažnými.

Bratranci dílo korunují

Vrcholem, na který stojí za to si počkat, přestože se k němu divák propracovává chvílemi poněkud klopotně a s lehkými záchvěvy nudy, jsou Bratranci. Ačkoliv i tady je dobře přesně vědět, kdo je Alfred Molina (Bez dcerky neodejdu, Frida) a kdo Steve Coogan (Nonstop party). Setkání dvou herců, z nichž Molina se snaží nafoukaného Coogana přesvědčit, že jsou bratranci, je na jedné straně skvělou miniaturou o relativitě slávy a báječnou studií trapasu na straně druhé.

Tématem slavných se zabývá rovněž vydařená povídka Sestřenky, v níž Cate Blanchetová ve výborně hrané dvojroli ztvárnila sebe samu jako elegantní a chladně zdvořilou hvězdu při setkání se sestřenicí, která nemůže překousnout, že jen jedna z nich má všechno, když si je přece lidé kolikrát i "pletou".

K jiskřivým povídkám patří dále Někde v Kalifornii, což je setkání písničkáře Toma Waitse s rockerem Iggym Popem, kteří se během nazdařbůh řečnění shodnou na pozoruhodném faktu o nekouření: "Výhoda nás nekuřáků je v tom, že tu jednu si můžeme zapálit kdykoliv." Povedená je i ta, v níž dívka zdánlivě ve věcech techniky zcela nepoučená naslouchá výkladu mladíka, jehož idolem je Nikola Tesla.

Nelze se rozepsat o všech jedenácti povídkách a koneckonců to ani není nutné. Vězte jen, že se tu mluví o Elvisu Presleym, o Paříži dvacátých a New Yorku sedmdesátých let a spoustě jiných věcí. Celkově je sledování filmu Kafe a cigára docela příjemně stráveným časem. U těch méně vydařených povídek může hřát jistota, že nejsou dlouhé.

Kafe a cigára, USA 2003
Scénář a režie: Jim Jarmusch, kamera: Tom DiCillo, Frederick Elmes, Ellen Kurasová, Robby Miller, hrají: Roberto Benigni, Cate Blanchetová, Bill Murray, Steve Buscemi, Iggy Pop, Tom Waits, Steven Wright, Alfred Molina, Steve Coogan a další.