Žralok v hlavě velkým filmem není a nepochybně ani nechtěl být. Je to komorní zamyšlení nad hranicemi mezi takzvanou normálností a duševní chorobou, nad onou věčnou otázkou "kdo je vlastně za plotem" i nad existencí a fungováním podivných lidí kolem nás. Zamyšlení laskavé, pozitivní, leč bohužel poněkud málo obsažné.

Podivín z přízemí

Pan Seman tráví svůj život v okně nebo na ulici před svým přízemním bytem v omšelém domě v zastrčené pražské ulici, kam jen zřídka dolehne hluk velkoměsta, málokdy jí projede auto a i lidí tu chodí jen tolik, aby je muž v tílku, trenkách a s věčným cigárkem v usměvavých ústech stačil pozorovat a oslovovat.

Mluví s nimi rád, hovory zapřádá při každé příležitosti a jen málokdo ho odbyde. Proč také - muž nikomu neškodí, i po případné počáteční nedůvěře člověk snadno pochopí, že tenhle blázen určitě neublíží. Na druhou stranu jen málokoho zajímá víc než jen jako bizarní figurka, k níž není důvod být zlý, ale ani přehnaně vstřícný. A tak lidé procházejí, tu odpoví kratší tu delší větou, někdy se usmějí... Jedině žena středního věku, jíž muž s čepicí podivnou jako je on sám, říká důsledně Madam a povídá si s ní viditelně nejraději, má víc porozumění například pro jeho obavy z odchodu do "domova důchodců pro schizofreniky".

Krátký film by obstál lépe

Nic víc se ve Žralokovi v hlavě neděje, jen odskoky do mužovy hlavy, k jeho představám a sem tam nějaké té můře doplní ona letmá setkávání a mezi nimi rovnání rozházených popelnic či malování. A to je přece jen málo. Už proto, že nebylo možné vyhnout se rozmělňování výchozí teze, že totiž bychom si měli lidí kolem i sami sebe všímat důkladněji a nesoudit jen na základě prvního pohledu.

Jako vlídná inspirace k malému zamyšlení existenciálního charakteru, jež čas od času nemůže škodit, by Žralok nepochybně obstál v podobě krátkého snímku. Jakožto celovečerní film však působí spíš jako snaha užít si vlastní filmování víc než na prostoru nějakých dvaceti třiceti minut. Konec konců - proč ne, jakkoliv není jisté, zda to diváci, i ti hodně vstřícní k tomuto druhu filmů, přijmou a ocení.

Režisérka nezapřela animátorku

Maria Procházková je absolventkou animované tvorby na pražské FAMU a autorkou úspěšných animovaných filmů Příušnice a Piktogramy. Má rozhodně talent obrazového, výtvarného vidění, animátorku v sobě ani v tomto svém celovečerním hraném debutu zcela záměrně nezapřela, naopak tento svůj talent využila. Spolu s kameramanem Martinem Štěpánkem se soustředili většinou na statické záběry, a v nich na vytvoření zvláštní, osobité atmosféry, jíž hodně pomohla hudba Jana Muchowa, a která dala plně vyniknout Kaiserovu herectví.

To je nepochybně pilířem celého filmu. Kaiserova proměnlivá tvář, uměřená gesta, zcela popírající známé manýry populárního komika a baviče, neobyčejně přesvědčivě vyjadřují vnitřní život člověka především nesmírně citlivého. Blázen v jeho podání má sice i své trýznivé stavy, nad nimiž ale pokaždé převáží schopnost radovat se z věcí maličkých a nepatrných - třeba jen z nadechnutí u otevřeného okna - a až dětsky se divit věcem, jež často ani nevnímáme natož abychom o nich přemýšleli.

Velká škoda, že na ploše 75 minut neměl herec přece jen trochu víc o čem hrát, takže jeho velké sólo (nezmizí z plátna) nemohlo být něčím víc než sledem brilantních etud.

Žralok v hlavě, ČR 2005

Scénář, režie, výtvarník: Maria Procházková, Kamera: Martin Štěpánek, Hrají: Oldřich Kaiser, Jana Krausová, Vlasta Žehrová a další.