Zatímco západní literární tradice obcházela téma po špičkách a vypomáhala si obrazem náhle zesnulého dědy, Švédka Astrid Lindgrenová neváhala v závěru prózy Bratři Lví srdce poslat své postavy do nekonečně bílé náruče nicoty. Nor Jostein Gaarder (1952) se dokonce zřekl i tohoto padáčku fantazie a v baladě Jako v zrcadle jen v hádance nechal holčičku, která trpí leukémií, rozmlouvat s andílkem strážným o tom, co nás čeká, až jako v první Pavlově epištole Korintským vyjdeme za hranice pozemského bytí.

V nejnovějším románu Dívka s pomeranči (2003) to učitel filozofie z Bergenu zkouší ještě civilněji a vyráží s dětmi na další výpravu za dobrodružstvím myšlení, jakou s ním podnikly v knížkách Sophiin svět či Tajemství karet a dospělí v prózách Vita brevis či Principálova dcera.

Příběh polovičního sirotka

Patnáctiletý Georg přišel o tátu, když byl ještě mrně. Teď k němu otec zčistajasna promlouvá přes hradbu let dopisem, který mu napsal, když zjistil, že jeho dny jsou sečtené. Rodina, která už si žije po svém, zírá na ten vzkaz zanechaný ve starém kočárku a napjatě čeká, jak se chlapec zachová. Není to však jen dobře odpozorovaná soudobá jízlivost, s níž Gaarderův hrdina vnímá fakt, že dávno nevytváříme jen "čisté" rodinné buňky a že budování vztahu k otci je běh na delší trať než přirozeněji vznikající cit k matce, zvlášť když už táta není mezi živými.

Autor chce pomocí této situace především zbavit obraz smrti - o kterém děláme, jako že není a zašantročili jsme ho hluboko do komory mezi harampádí - nánosu tabu, chce mu vrátit důstojné místo v řádu věcí a dopřát mu také trochu vtipu, který nadlehčuje i odzbrojuje. S jeho pomocí vynikne jak kouzelný pomerančový příběh o seznámení Georgových rodičů, bez nichž by tu hoch nebyl, tak otcovská láska, jež není o nic slabší než ta mateřská. K ní však děti musejí nejprve "trochu povyrůst, než se s nimi dá pořádně popovídat".

Gaarder není mentorský

Jako podklad příběhu Gaarderovi znovu slouží korespondenční forma, jejímž prostřednictvím se odehrává ústřední dialog. Zatímco jeden v něm víc mluví, druhý poslouchá, aby docenil očistnou sílu abstrakce, která nám jako kdysi Platónovi při východu z mytické jeskyně napovídá, kdo jsme a kam míříme. Dívka s pomeranči doluje z jeskyně našich hlav na světlo příběh, který známe snad všichni a který si střežíme jako poklad. Přemýšlení o lásce bezpodmínečné i o té, v níž dostáváme na výběr a v níž se dáváme druhému všanc, tu patří k tomu nejlepšímu, co kdy Gaarder napsal.

Obrovsky mu sluší, když se přitom pere s didaxemi, jež sice tvoří nutnou výbavu knížek pro děti, ale míjejí se účinkem, pokud jako v mnoha jeho předešlých prózách zůstanou na úrovni mentorského pána mumlajícího si něco před tabulí bez ohledu na žactvo.

Na shakespearovskou otázku, zda být, či nebýt, autor podle očekávání odpoví, že ano. Ale musíme být připraveni ztrácet: iluze, blízké, nakonec i sami sebe.

Pro děti a rodiče není snadné zamýšlet se spolu s kantorem Gaarderem nad tím, co jednou přijde. Ale téma jeho pomerančové etudy je bolestné i nádherné zároveň, neboť jako každé sváteční zastavení přináší naději: že život je výjimečný dar a že si ho užíváme v nejlepším světě ze všech možných.

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči
Přeložila Jarka Vrbová, ilustrovala Renata Fučíková. Albatros, Praha 2004. 160 stran, cena neuvedena.