Hlavní obsah

Nizozemský prozaik a dramatik Jaap Robben: Jak si lidé určují hranice morálky?

Právo, František Cinger

Birk je název románu nizozemského prozaika, básníka a dramatika Jaapa Robbena. Jde o jméno otce, který se utopí v moři při záchraně syna Mikaela. Ten v domě na opuštěném ostrově zůstane sám s matkou Dorou. A právě měnící se vztah dvou lidí zasažených ztrátou toho nejbližšího získal knize popularitu v řadě zemí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jaap Robben je autorem básnických knih, dramat i prozaických příběhů.

Článek

 Co vám dala vaše zkušenost herce a dramatika pro napsání románu Birk?

Pomohla mi v mnoha ohledech. Totiž když píšu, tak si věty nahlas předříkávám, abych slyšel, jak znějí. Možná je to maličko schizofrenní způsob psaní, když celý den mluvím sám na sebe, ale pomáhá mi to především při stavbě dialogů. Celé to hraní a psaní je dobré k tomu, když chystám nějakou náročnou scénu nebo situaci. Mnohokrát si ji přehrávám, až mě kolikrát bolí svaly kolem celé pusy.

Dal jste přednost intimní výpravě do zjitřených duší dítěte a matky, kteří jsou tak vykolejeni ztrátou otce a manžela, že nejsou schopni žít dál vlastní život, nebo spíš literárnímu tvaru? V určitém slova smyslu má román podobu komorního dramatu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Řekl bych, že jsem hodně dával přednost formě. Ale začal bych od počátku. Pracoval jsem jako dobrovolník v pečovatelském domě s pacienty trpícími Alzheimerovou chorobou. První den byl začátkem nejen pro mě, ale i pro jednu paní. Nikdy mi v domově nechtěla nic říci, ale když jsme se šli projít a sedli si na lavičku v zahradě, bylo vedro, takže jsem měl kraťasy, sáhla mi na nohu. A řekla mi, že mám pěkné nohy. Poděkoval jsem, načež opakovala, že mám opravdu pěkné nohy. Zeptala se dál, jestli mám přítelkyni. Jakmile jsem se k ní přiznal, okamžitě stáhla ruku a omluvila se. Byl to okamžik nabitý mnoha emocemi. Takový sladký, něžný, a zároveň smutný, rozpačitý. Přišel jsem domů a začal se sám sebe ptát: Co kdyby to byla má matka a spletla by si mě s otcem, se kterým jsme si hodně podobní? Co kdyby se mnou chtěla něco mít?

Neměl jste obavu, že tématem incestu, které je v knize přítomné, můžete řadu čtenářů odradit?

Pro mě to nikdy nebyla kniha o incestu, ale o tom, co by se mohlo stát lidem ve společenské izolaci, v níž si sami určují hranice morálky a přípustnosti. Matka se synem si jsou přece tak blízko. Vlastně až po dopsání jsem si uvědomil, že se to týká incestu. Měl jsem spíš na zřeteli pozvolna se měnící situaci, jako když si přikládáte prst čím dál blíž a blíž k oku, až vás to začne bolet. Kdybych tak začal, bylo by to nepříjemné, ale šlo mi o pozvolné posouvání hranic. Zajímal mě moment, když ji matka už překročí, až to není v pořádku. Pozoruhodné je, že mužští čtenáři vnímají román mnohem sexuálněji i jako incest, zatímco ženy mluví o špatné lásce, o lásce, která by tak neměla vypadat. Opravdu mě nezajímal incest, ale hranice mezi lidmi a jejich pozvolný posun.

Jaké bylo vaše dětství?

Není to autobiografický román. Kolikrát se mi stalo, že jsem psal a objal jsem svou matku. Ta se ptala, co se stalo. Tak jsem řekl, že nic, ale že provádím takový pokus kvůli knize. Příběhy, které píšu, pocházejí z mé fantazie nebo z motivů, o nichž jsem slyšel od známých. Opravdu nemají nic společného s mým životem.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Autenticky jste popsal drsnou atmosféru izolovaného ostrova. Proč?

Chtěl jsem, aby to bylo místo vzdálené civilizaci, aby si na něm lidé vytvářeli vlastní pravidla. Chybí jim tam jakýkoli společenský kontext. Většinou vyrůstáme se sousedy a přáteli. Pozorujeme je a podle toho si formujeme vlastní vztah ke světu. Vidíme, jak se hádají, jak si čtou noviny, jak otcové hrají s dětmi fotbal. Při absenci takového kontextu musí návyky vzejít z nás samých. Ostrov je přitom opravdu nehostinný. Prší, vlny narážejí na mělčinu, duje vítr. Všichni vědí o všem, co se děje. I čtenář to ví, zblízka je sleduje. Svůj význam má každý detail, třeba i to, když se máma napije ze stejné sklenice jako syn. Nepřicházejí sociální pracovníci, aby řekli, jaké jsou meze jejich jednání.

Mají podle vás hrdinové knihy naději na uzdravení?

Naděje neumírá. Jsou tam tři lidé. Soused, který má nějaký styk se světem, má své zájmy. U matky je to jiné. Je zřejmé, že základy jejího jednání jsou už v dětství, v určitých podmínkách života. Takže je možné, že kdyby se změnily životní podmínky, změnila by se i ona.

Chtěl jste v tématu pokračovat?

Ne, uzavřel jsem všechno. V září má vyjít nová kniha, která je také určitým experimentem. Kladu si v ní otázku, jak se kdo zachová, když se stane něco neetického.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám