Šabach, Pavel nebo snad Fulghum? Při troše snahy lze v novince Martina Fahrnera Pošetilost doktora vinnetouologie najít všechny tři. Již knihou Steiner aneb co jsme dělali ukázal, že zcela neexperimentální, tradičně a pozvolna vyprávěná próza o osudu české rodiny v šíleném 20. století může zaujmout. Podobně zpracoval i nový příběh o třech kamarádech z "peďáku".

Fahrner zvolil osvědčený vypravěčský postup a přidal k tomu trochu nostalgie, nenásilného filozofování a docela nečekanou, ale příjemnou dávku humoru. Právě tyto vtipné historky, které jakoby si k němu odskočily ze starších knížek Petra Šabacha, dávají jinak zamyšlenému Fahrnerovi zvláštní příchuť. Možná poznal, že trocha ironie vážné próze neuškodí, a tak použil scénu, kde si děti spletou hrdého začínajícího trampa s ruským vojákem nebo vysvětluje, jak se můžou do řezné rány dostat olejovky s penicilinem.

V zásadě se ale autorův pohled na svět nemění - jeho hrdinové z ústeckého "peďáku" bojují o trochu soukromého štěstí a navíc si kladou náročnou podmínku - chtějí zůstat slušní. To je za minulého i současného režimu pochopitelně dostává do těžce řešitelných situací. Naštěstí ale vědí, že když se vám stane všechno, čeho jste se báli, "objeví se na místě toho strachu neznámá, nevysvětlitelná, ale oblažující svoboda."

Tyto téměř buddhistické moudrosti rozsévá Fahrner v textu velmi zkušeně a někdy jimi vytvoří nenásilnou pointu jednotlivých kapitol. Trochu překvapivě tak některým čtenářům připomene i fulghumovské kazatelské povídky, i když jinak s americkým autorem nemá nic společného. "Doktor vinnetouologie" svou novou prózou opět dokázal, že psát umí a bude-li mít chuť a sílu pokračovat, možná se natrvalo zařadí mezi autory pomyslné "první ligy".

Martin Fahrner: Pošetilost doktora vinnetouologie

Petrov, 126 stran