Hlavní postava, Jindřich Krottenbacher, má být běžným typem českého vědeckého pracovníka. Koncem osmdesátých let vyráží do Bavor na zkušenou a usídlí se u babky, pocházející shodou okolností z tzv. Sudet. V její knihovně objeví sbírku Karla Maye i Mein Kampf. Soužití se zahořklou babou ale přeruší fakt, že se hroutí komunismus a Jindřich se musí vrátit. Doma začíná ta nejbláznivější éra, prostě divoké devadesátky.

Mandaríni jsou vtipný, zle ironický román, který se pokouší o vážnější výpověď, než to zpočátku vypadá. Jeho tématem je nejen život v 90. letech, ale hlavně smrt.

Autor zvolil er-formu a metodu vševědoucího vypravěče, který vše neustále komentuje s filozofickým nadhledem a za použití citací z vysoké literatury i filozofie a odborných publikací. Přestože se zpočátku místy pokouší předstírat, že jde o „román ze života“ z porevolučních Čech, později toho zanechá a zcela se otevře fantazii. Na české poměry jde o román nezvykle originální, chtělo by se říct až „ujetý“, a možná nedoceněný.

Čínská magie, japonské kachny 

Nejde o typ příběhu, který by se snažil přesvědčit, že přesně takhle se to stalo. Komárek spěje k hyperbole, k literární grotesce, a to i za použití magických motivů (kouzelná houba nebo inteligentní japonská kachna, která umí psát).

Autor se dopouští zápletek, jež nejsou příliš věrohodné, jako by si i tady dělal jen legraci a provokoval úmyslnou béčkovostí motivů (nepravděpodobná vražda na sídlišti nebo vztah s transsexuálem). Zápletky ale v Mandarínech nejsou to nejpodstatnější, významná výpověď o světě se nachází až na vyšší rovině textu – jeho pravda není doslovná.

Autor miluje aluze a citace z mnoha oborů – od biologie, historie, bohemistiky a psychologie až po buddhismus či taoismus. Děj se tak často pozastavuje a autor medituje nad zásadními paradoxy světa a pomíjivostí všeho. Čtenář si může připadat, jako by společně patřili do sanghy samotného Siddhárty, která si zašla sednout do bambusového lesa, aby popíjela lasí a probrala samsáru či doktrínu o prázdnotě jevů. Ne každý knihu pochopí, adresátem díla prostě není masa čtenářek Padesáti odstínů šedi. Komárek mimochodem běžně cituje v němčině či latině a předpokládá, že adresát rozumí. Zábavná a rafinovaná je i jeho hra s archaickými prvky českého jazyka.

Absurdně však vyzněla autorova snaha sám sebe recenzovat. V předmluvě třeba Komárek upozorňuje na slabiny románu. Snad jde o jakési vědecké sebemrskačství, setrvačnou snahu kriticky o textu myslet i poté, co knihu už dávno vydal. Jde o činnost podivnou a zcela zbytečnou. Může ji s klidným svědomím přenechat literární kritice.

Celkové hodnocení: 80 % 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: