Bouřlivácká Susan Sontagová byla zvyklá říkat Americe nepříjemné věci do očí. Arnold Schwarzenegger je "ambiciózní kretén" a "megalomanský predátor", komentovala před rokem volby v Kalifornii.

V šedesátých letech neváhala na místě protestovat proti americké invazi ve Vietnamu. Přitom později souhlasila s intervencí NATO proti Miloševičovi, protože předpokládala, že bude svržen. Když se tak nestalo, bombardování Jugoslávie odsoudila. "Bylo zavrženíhodné tím, že NATO chtělo zabránit obětem na své straně, letadla létala příliš vysoko, a v důsledku toho padlo hodně nevinných lidí," prohlásila v roce 2000 v Praze, když se zúčastnila Festivalu spisovatelů.

Proslavili ji eseje

Talentovaná dívka nastoupila na univerzitu v Berkeley už v patnácti. Po roce přešla do Chicaga, kde se před dokončením studia provdala za asistenta sociologie Phillipa Reiffa a v devatenácti porodila syna Davida. Dál studovala filozofii, literaturu a teologii na Harvardu, Oxfordu a na pařížské Sorbonně. Vědeckou erudici uplatňovala v esejích a kritických článcích, sama se však považovala především za spisovatelku.

Z bohatého díla Sontagové vyšly česky tři knihy esejů: O fotografii, Nemoc jako metafora a AIDS a jeho metafory. "Vycházela jsem z osobní zkušenosti, v 70. letech totiž u mne diagnostikovali karcinom prsu, lékaři mi říkali, že už nemám mnoho času," svěřila se tehdy. "Prošla jsem několik onkologických klinik a viděla, jak lidi, kteří trpí rakovinou, doprovází pocit studu a hanby za tuto nemoc. Nesou ji jako stigma. Měla to být moje poslední kniha. Léčila jsem se agresivní chemoterapií a na klinice v Paříži mne vyléčili."

Když se v roce 1988 chystala reedice eseje o nemoci, poznala lidi, kteří zemřeli na AIDS. Vznikla z toho druhá esej. "Jsem ráda, že mou knihu používají v USA při studiu lékařství... Chci žít v kontaktu s lidskou existencí, nejen životem privilegovaných v New Yorku," dodala.

Dávala přednost knihám před televizí

Při své návštěvě Prahy se přiznala, že ve svém bytě má dlouhý regál s knihami českých autorů od Haška přes Čapka až k Hrabalovi. O jeho Příliš hlučné samotě prohlásila, že je to jedna z dvaceti nejlepších knih světa vůbec. Sontagová neměla televizi. "Ráda čtu," řekla. "To je moje televize."

Byla respektována nejen pro osobité názory. Za román o polské imigrantce V Americe (2000) získala prestižní americkou Národní knižní cenu.