Jan Gebert o dokumentu Až přijde válka: Nejsou to lidé z okraje společnosti

V jejich čele stojí asi dvacetiletý Petr Švrček, který své chlapce velmi drsným a diktátorským způsobem trénuje v boji, hodně a hlasitě mluví o tom, jak je třeba bránit národ za každou cenu, a co víc, chystá se vstoupit i do politického života.

A právě na Berlinale měl tento film samozřejmě nikoliv náhodou mimořádně bouřlivý ohlas, diváci o něm ještě dlouho i po pozdních večerních projekcích s jeho tvůrci diskutovali.

Reakce na film byly v zásadě dobré, ale samozřejmě spousta lidí právě tady v Německu není zvyklá vidět film, který jim připomíná SA a přitom tam není explicitní odsouzení té domobrany. Něco se v těch scénách děje a říká, ale my jako tvůrci delegujeme trochu zodpovědnost na diváka, aby si o tom sám něco myslel, nevedeme ho za ruku.

Mluvil jsem o tom se šéfem sekce Panorama Andreasem Struckem a ten mě přivedl na dobrou myšlenku: tak jako k tomu mlčí okolní společnost ve filmu, může se stát, že ani diváci nebudou vědět, co si o tom mají sami myslet. Emoce to určitě vyvolalo, lidé z toho byli trochu v šoku, a to, že prakticky všichni zůstávali sedět po filmu v sále a chtěli s námi mluvit, ukazuje, že nějaký ten návod k názoru potřebují.

Na začátku roku 2015 jsem na internetu objevil kratičký článek, vlastně spíš seznam organizací, napojených na Rusko, a překvapilo mě, že na Slovensku jedna taková je. Když jsem si ji zadal do Googlu, našel jsem zase jen jediný článek, který o ní tehdy existoval. V něm ale bylo jméno Petra Švrčka, který organizaci vede, a s tím jsem se pak spojil přes Facebook. Za dva dny mi odpověděl, že můžu přijet.

Připadalo mi, že to odráží něco, co se tehdy začínalo dít ve společnosti. Vypadalo to, že v Evropě je jen terorismus, začínala uprchlická krize, konflikt na Ukrajině, rýsoval se brexit…Ta nejistota ve společnosti šla ruku v ruce se stoupajícím populismem a s určitým voláním po vládě pevné ruky, což bylo ve společnosti cítit. A říkal jsem si, že taková skupina je vlastně toho výkvět. A když jsem se dozvěděl, že Petr absolvoval výcvik ruských kozáků už jako patnáctiletý kluk, byl jsem si tím tématem už jistý. V zemi, která byla v té době už 11 let v Evropské unii, mi něco takového připadalo hodně zvláštní.

Paradoxně nejsnáze se natáčely výcviky v lesích. Tam jsme mohli mít zapnutou kameru prakticky nepřetržitě, zjevně to chápali jako sebepropagaci. Jenže ukázat jen výcvik by bylo strašně povrchní. To totiž vůbec nejsou lidé z okraje společnosti, kteří si takovými tréninky řeší své profesní nebo osobní neúspěchy či mindráky.

Žijí v normálních rodinách, rozhodně netrpí nouzí, Petr Švrček studuje archeologii, i další jsou studenti vysokých škol, ale je mezi nimi třeba i vědec, ve svém oboru polymerů dokonce špičkový. Jsou to lidé z velkých měst i z vesnic a vlastně jdou úplně proti všem stereotypům toho, jak si představujeme podhoubí mladých národovců nebo nacistů.

Byl jsem si jistý, že je velmi důležité právě tohle ukázat, ale s tím byly největší problémy.

Ani jemu ani jim. Nakonec se to podařilo spíše u vedlejších postav, a ukázalo se, že jsou to normální, často i sympatičtí lidé.

My jsme toho točili opravdu hodně a nejsem si jist, že si kluci pokaždé uvědomovali, že je kamera zapnutá. Což byl zřejmě i tento případ, protože když jsem jim pak film pouštěl, zrovna z této scény nadšeni nebyli.

Většinou to schvalují nebo laskavě přihlížejí. Rádi jim vyžehlí maskáče, odvezou je na výcvik, nevidí v tom nic divného. Berou to třeba jako skauting a není to tím, že by nevěděli všechno. Je to hodnotové nastavení, názorová spřízněnost napříč generacemi i mezi všemi branci. Když jsem je začal sledovat, působili na mě jako dětští vojáci, mnohým bylo teprve patnáct let. Ale jak začali být známější, začali se k nim přidávat i čtyřicátníci…

Myslím, že jsou produktem společenského klimatu, a že se o to přičinila spousta politiků ve střední Evropě, kteří to klima vytvořili. Samozřejmě nějaký reálný základ v nich samotných nebo v jejich rodinách je, ale když dnes politické špičky rozdmýchávají populismus a nesnášenlivost, vytyčují jim tím cestu a dodávají sebevědomí.

Když i prezidenti mají stejné názory na migraci, na Evropskou unii atd., je to pro ně ohromné povzbuzení. Myslím, že kdyby klima ve společnosti bylo jiné, tak by třeba zůstali v lese a tam si jen trénovali. Ale tohle v nich probouzí sebevědomí a mají tendenci z toho lesa vykročit. Vytvářejí si vnitřní diktaturu, zrušili si mezi sebou volby, zavedli si čísla místo jmen… A když vidíme, že mohou uspět i v politice, je to dost děsivé.

S tichým přikyvováním, řekl bych. Oni si velmi pečlivě hlídají legální hranu - a protože jsou chytří, tak to dovedou. Tvrdí, že jsou branně sportovní skupina, programově vystupují jen v hranicích zákona a přitom se vysmívají tomu, že na ně nikdo nemůže. Já jsem v tom filmu chtěl mít nějakou konfrontaci, ale nezaznamenal jsem vůči nim jediný protest. Snaží se prezentovat jako skupina apolitická, přitom ideologie samozřejmě v pozadí je a Petr Švrček se zcela nepochybně do politiky vstoupit chystá.

Ten výcvik je opravdu strašlivě drsný, lidé tam kolabují, a zřejmě je spojuje potřeba si dokázat, že ho zvládnou, že prožijí něco, co se jinde zažít nedá. Zřejmě je tam potřeba zažít něco úplně šíleného v tom z jejich pohledu asi obyčejném, trochu nudném evropském životě. Není to tedy jenom ideologie, potřeba nenávidět imigranty a podobně.

Na podzim bude mít premiéru u nás, ale nechceme ho jen tak vypustit do distribuce a nechat, ať v ní plave. Chceme spíš i doma jezdit s filmem a besedovat o něm s diváky.

Je to uzavřený film, nepočítám s tím. I když, kdo ví – jestli se Petr Švrček za dvacet let stane premiérem, třeba se za ním podívám…