Letos kapela vyráží na turné, kterým připomíná čtyřicet let od vydání prvního alba nazvaného prostě Toto. Již 27. února se zastaví ve Foru Karlín v Praze a Steve Lukather předtím odpověděl na otázky Práva.

Brzy vyrazíte na turné 40 Trips Around The Sound, kterým oslavíte čtyřicáté výročí vydání svého prvního alba. Jak se na ně připravujete?

Jsem teď trochu nastydlý, musím se vykurýrovat. Jsem tedy doma se svými dětmi a snažím se jim co nejvíc věnovat. Budu pryč asi devět týdnů, což je dlouhá doba. Jasně že máme velké hity, ale je to turné ke čtyřicátému výročí, takže chceme zahrát něco z každé desky.

Naživo zazní písničky, které jsme nikdy nehráli, ale i ty nejslavnější. Teď, když jsem nemocný, tak tolik netrénuju, ale jinak se učím hrát skladby, které na našich koncertech dlouho nezazněly. Nehodláme to prozívat, ukážeme, že máme nejen pár skvělých písní, ale v šedesáti je pořád umíme dobře zahrát.

Výročí doprovází i vydání výběrového alba, na němž se ovšem objeví i nové skladby. Jak vznikly?

Některé jsou zbrusu nové, to je případ písničky Alone. Také jsme ale využili základy některých starších skladeb, které vznikaly původně ještě s Jeffem a Mikem Porcarovými, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Nahrávací společnost chtěla samozřejmě využít i píseň Africa, která, nevím proč, vzbudila svého času velké pozdvižení. Ale nechci se rouhat, protože to, že uspěla, je pro nás velká pocta a radost. Díky ní jsme pak docela dobře fungovali.

Dneska jsme kapela šedesátiletých kocourů, ale pořád jsme naživo skvělí a na mnoha místech je vyprodáno. Lidé nás pořád chtějí slyšet.

Zpěvák Steve Lukather ze skupiny Toto.

Zpěvák Steve Lukather ze skupiny Toto.

FOTO: Live Nation

Na co se mohou návštěvníci koncertů těšit?

Budeme mít hezkou produkci, ale ne takovou, jaká je k vidění na všech koncertech, kde to vypadá, že umělec měří asi tři centimetry, protože má za sebou konstrukci do stropu a kvůli světlům si musíte vzít černé brýle a léky proti epileptickému záchvatu.

Chceme, aby to bylo trochu osobnější. Lidi nezajímá, co budu mít na sobě, přijdou, aby si poslechli, jak hrajeme.

Nepoužíváme nějaký hloupý playback jako většina muzikantů na turné. Měl bych říct většina popových muzikantů, protože většina rockerů doopravdy hraje. Učili nás, že musíme být sakra dost dobří.

Máte pocit, že dneska už není potřeba být dobrý muzikant k tomu, abyste se proslavil?

Přišla televize MTV a řekla, že kašle na to, že máte být dobrý, protože musíte být hezký. A to se stalo. Nejenže nás tím tahem obrala o peníze, ale zmrvila celý hudební byznys.

Najednou nešlo o to, jak umíte hrát, ale jak vypadáte. A tak přišli muzikanti, který používají místo kytary počítač. A dneska je to ještě horší.

V porovnání s tím, co se děje v hudbě, zníme jako Sex Pistols. Všichni, včetně rockových kapel, používají všechny ty přístroje, které nevyžadují kvalitu – autotune, time correct. Není to opravdové.

Ačkoli díky tomu, že se to stalo, mají lidé dodnes rádi naši hudbu. Zní jim čerstvě, protože je opravdová. Na bicí nehraje stroj. Ale pozor, mám už velký respekt například k některým elektronickým hudebníkům. Pochopil jsem, že to je umění samo o sobě.

S Toto jste strávil přes čtyřicet let. Jak vzpomínáte na začátky?

S těmi kluky jsem vyrůstal od patnácti, byli má rodina. Já nemám rodinu, moji rodiče zemřeli. Mám ale skvělé matky svých dětí. Dneska už nedělám nic špatného. Nepiju, nekouřím, nic podobného. Udělám svou práci a jdu domů, abych se vyspal a druhý den měl v pořádku hlas.

Ale dřív jsem stál u baru, dokud se někdo nepokusil mě odvést do mého pokoje. Stal se z toho problém, se kterým jsem se musel před devíti lety vypořádat. Nic z toho mi ale nechybí.

Před deseti lety se Toto rozpadli a vy jste říkal, že už se nevrátí. Proč jste si to tehdy myslel?

Zaprvé jsem z několika důvodů nebyl šťastný, zadruhé jsem se dostal do fáze, kdy jsem se rozhlédl na pódiu a zjistil, že kromě mě tam už není nikdo z původní sestavy. Bylo to nanic. Tehdejší zpěvák nezpíval moc dobře a já měl pocit, že ztrácím půdu pod nohama, a víc jsem pil.

Musel jsem se tedy dát do pořádku. Řekl jsem si, že nemusím držet Toto za každou cenu naživu, že můžu zkusit pár sólových koncertů. Po čase jsem zavolal klávesistovi a zpěvákovi Davidu Paichovi a řekl mu, že můžeme zase hrát. Zeptal se, proč mi to tak trvalo.

Dneska máme skvělou koncertní sestavu. Každý z nás umí dobře zpívat, baskytarista má skvělý rozsah, je skoro jak Sting, saxofonista zpívá také neuvěřitelně. Perkusionista Lenny Castro je naše tajná zbraň a bubeník Shannon Forrest má podobný feeling, jaký měl Jeff Porcaro, náš původní bubeník. Navíc je to skvělý kluk. Patnáct let hrál po celém Nashvillu, ale teď chtěl být s rockovou kapelou.

Kapela je dnes menší, ale má mohutnější zvuk. Chtěli jsme, aby to pořádně hrálo, ale nesnažíme se o revival Toto.

Splnil jste si s Toto všechny hudební sny?

V mnoha ohledech ano. A vezměte si, co zažíváme teď. Ještě jsme nevydali žádnou novou desku, doteď jsme se moc nevěnovali propagaci koncertů a prodáváme tisíce lístků. Mladí lidé nás pořád chtějí slyšet. A to všechno díky písničce Africa.

Bude to krásné, ale bude to spíše divadelní typ koncertu. Bude to nahlas, ale ne tak, aby vám to poškodilo sluch. Na to jsem dost citlivý, protože mám tinitus.

Když mluvíte o písni Africa, zní to dost ironicky. Skoro jako byste tu skladbu neměl rád.

To ne! Kdepak. Já o ní jen rád vtipkuji. Kdysi jsem říkal, že když z toho bude hit, proběhnu nahý Hollywood Boulevard. Když jsem poprvé slyšel hudbu, líbila se mi. Jenže pak přišla slova. Říkal jsem Davidu Paichovi: Cože, Davide, Afrika? Opravdu? Jsme ze severního Hollywoodu. On na to, ať mu věřím, a měl pravdu. A já byl šťastný.

Jasně že miluju, když tu píseň hrajeme lidem. Bez ní bych seděl doma a hrál si pro sebe.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: