Kapela, v jejímž čele stojí zpěvačka a kytaristka Ellie Rowsellová, vystoupí 16. ledna v klubu Roxy v Praze.

Jste téměř neustále na turné. Podařilo se vám alespoň o Vánocích si na chvíli oddechnout a načerpat síly na nový rok a koncertování?

Příjemně jsme si oddechli. Loni jsme v zimě pracovali na albu a letos jsme se mohli trochu ohlédnout a užít si úspěch, který jsme díky němu v minulých měsících zažívali. Nyní jsme natěšeni, že se vrátíme na místa, kde tak často nehrajeme a kde se nám líbilo. Třeba do Prahy.

Liší se s novým albem energie vašich koncertů?

Ano, už proto, že jsme se například hodně podíleli na podobě světelných efektů tak, aby ladily s náladou písní. Pořád se ale v zásadě prostě necháváme unést. Současné koncerty jsou hutnější. I když na této části turné máme menší produkci, jsou to i tak intenzivnější show než dřív. A to si dobře pamatuju, že v Praze to bylo neuvěřitelně rozjeté už minule.

Debutové album My Love Is Cool bylo o dětství a dospívání, dalo by se říci, že tedy o stejných tématech, o kterých píše Angela Carterová ve své povídce, podle které se Wolf Alice jmenují. Na druhé desce se ale posouváte k dospělejším tématům. Můžeme to chápat jako takové pokračování povídky ve vašem podání?

To je hezky řečeno. Je to pokračování první desky. Myslím, že jsme od prvního alba pokročili, ale navazujeme na něj. Není to odklon od původního směru. Stejně jako na debutu naše písně vypovídají o čtyřech lidech, kteří je vytvořili. I na novince jsou velmi osobní texty.

První deska pokrývala zkušenosti z většiny našeho života. Album Visions of a Life je o posledních dvou letech, takže je nevyhnutelně jiné. Samozřejmě jsme ale zkoušeli i postupy, které jsme nikdy předtím nepoužili, což je ta nejvíc vzrušující část. Ale vnímat to jako druhou kapitolu většího příběhu se mi líbí.

Písně jsou opět dost rozdílné, stejně jako na minulém albu. Ve které poloze se vy osobně cítíte nejlépe?

Naživo jsou to třeba písně Yuk Foo, Formidable Cool nebo Visions of a Life. Jsou hutné a jejich vyznění stojí na tom, jak dobře hrajeme. Je tedy zábavné se do nich naživo opřít. Ale po pravdě řečeno mě baví všechny nové skladby. Rád sleduju, jak na ně lidé reagují. Během nahrávání ale tíhnu spíš k baladám, i když to není náš nejoblíbenější koncertní materiál.

Co vám z nahrávání alba Visions of a Life nejvíc utkvělo v paměti?

Pamatuji si radost, kterou jsem cítil, když naše zpěvačka Ellie točila píseň After the Zero Hour. Nahrávala zpěv v zahradě a byl to velmi pitoreskní výjev. Až neskutečný. Tu píseň miluju od chvíle, kdy ji poprvé zazpívala. Zahrada vypadala skoro jako britská, ale ve skutečnosti se nalézá uprostřed kalifornské pouště. Bylo to zvláštní a já si to naprosto živě vybavuju. Je to hezká vzpomínka.

To mi připomíná obal desky, na němž tancuje žena v zahradě vedle lebky koně. Je na něm opravdu teta vaší zpěvačky, jak tvrdíte? Opravdu totiž vypadá docela jako Ellie.

Ovšem že ano. Je to její teta Helen. Skvělá žena, máme ji moc rádi. Fotila to máma Ellie. Je to krásný podivný obal.

Po evropských koncertech letos budete hrát i na festivalech v Indii nebo Austrálii. Je pro vás koncertování mimo Evropu v něčem odlišné?

Naštěstí se to velmi liší. Díky bohu, jinak by to bylo na turné k zbláznění. Ale nemluvil bych jen o místech mimo Evropu. Každý koncert je jiný, není to jen klišé. A to je pro mě největší potěšení. Člověk vidí krásná místa, potkává různé lidi, publikum pokaždé reaguje jinak. Baví mě, že i dnes si ho musíme pokaždé znovu získat. Nikdy nemáme zaručeno, že bude nadšené.

Které vaše koncerty ve vzpomínkách mezi ostatními vyčnívají?

Když jsme hráli na Pyramid Stage na festivalu Glastonbury, měl jsem pocit, že mám přetížené smysly. Anebo rád vzpomínám na náš největší londýnský koncert. Do toho se člověk musel úplně opřít, protože ví, že z takových večerů zůstanou vzpomínky na celý život. Některé vzpomínky se časem zamlží, ale tyhle zůstanou. A stejně tak si myslím, že budu dlouho vzpomínat i na minulý pražský koncert, protože reakce lidí daleko předčila naše očekávání.

Letos budete v Americe předskakovat Queens Of The Stone Age, v Evropě pak Foo Fighters. Co pro vás tyto kapely znamenají?

Jsem nadšený a polichocený. Já vyrůstal na obou těchto kapelách. Foo Fighters jsem viděl ještě jako kluk. Navíc, když se učíte na kytaru, často začínáte s jejich písničkami. Pro mnoho lidí včetně mě to je první krok ke kapele. Dave Grohl, Josh Homme a ostatní inspirovali doslova milióny lidí a já jsem jeden z nich. Jsem nadšený, že je budu moci sledovat zblízka. A to, že nám dovolí hrát před svým koncertem, je splněný sen.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: