Ve verších se projevujete jako "brněnský chodec". Je pro vás Brno místem, ke kterému se vztahujete, kterému se vyznáváte, k němuž máte tak silný vztah, že se z něj musíte vypsat?

Vyrovnávat se s Brnem "tvorbou" nepotřebuji. Což souvisí s tím, že jsem do něho příliš vrostlý, a pokládám tedy za samozřejmost, že městské motivy pro mne budou vždycky "brněnské". Ale četbou i jakýmsi cestováním jsem si Brno rozostřil a rozplemenil do širšího a neurčitějšího městského prostoru, který má přesto vždy shodné vlastnosti, zhruba vyčenichatelné mezi Brnem, Vídní, Prahou a Istanbulem.

Báseň Příjemný úpadek v postarších ulicích Brna je mimo jiné odrazem touhy po voňavé kávě, ale i potřeby dozvědět se, co je za vůní, za zvukem splachující, očišťující vody, za mrknutím dětského pohledu, který vidí a poznává: tady, za plotem, ve městě, mezi obry a berany. A mezi matkami.

A je tam ještě něco o rubu novin a starých ženách. Myslel jsem tím čirou poezii, která znamená: vytržení, nadšení i smutek a bolest zároveň. Radost z nesmyslnosti. Aby byla poezie, musí být taková radost z nesmyslnosti provázená nadějí. Protože naděje je nesmyslná. Nebo přinejmenším špatně vysvětlitelná. Mám na mysli takovou naději, která pomine, jakmile začneme vysvětlovat, proč má smysl.