On sám je autorem původního scénáře Jirešova filmu Lev s bílou hřívou, spoluautorem Menzelovy filmové adaptace Konec starých časů, napsal čtyřdílný televizní film Legenda o živých mrtvých a řadu dalších. Ještě po osmdesátce se na něj filmaři obracejí, naposledy dramaturgicky spolupracoval na filmech Fotograf Ireny Pavláskové a Špunti na vodě Jiřího Chlumského, v dubnu bude mít premiéru debut Sofie Šustkové Do větru.

Většině českých filmů je vytýkáno, že jim chybí dramaturgie. Vysvětlete čtenářům, kdo vlastně je ten tolik postrádaný dramaturg, jaký je jeho podíl na filmu?

Měl by ho sledovat už od námětu, což je velice podstatné, protože pokud je slabý námět, je to stejné jako slabé základy u domu. Někteří mladí tvůrci se čas od času domnívají, že je možné točit z čisté vody, že je na place napadne, co a jak udělat, ale to je omyl. Dramaturg musí bdít nad výstavbou scénáře, jeho oči jsou ty „druhé“, které se na látku dívají jiným než autorským pohledem. Dramaturg je vlastně scenáristův sparing partner. Hlídá, aby se téma nerozpadlo, pozná a odstraní plevelné postavy i odbočky, které film rozmělňují. Dbá na to, aby měl film nějaké sdělení, aby jen tak nevyšuměl do prázdna. A někdy zasáhne i tvůrčím nápadem. Ne vždycky se to všechno povede, ale je důležité, aby takový člověk na filmu pracoval.

Proč je to tedy navzdory výtkám pořád stejné, cožpak dramaturgové vymřeli?

Dramaturgové nevymřeli. Na pražské FAMU je celý obor dramaturgie, ročně se tu tak narodí řada nových. Jenže jako dramaturgové nepracují. Vystudují dramaturgii a současně scenáristiku, ale věnují se, pokud mohou, scenáristice. Jednak tu dnes nemáme experty, kteří by je důkladné dramaturgické práci vyučili, ale především se dramaturgií neuživí. Já osobně jsem celý život vedle scenáristy i dramaturgem. Z těch, kteří pamatují Barrandov jako studio, kde se vyvíjely látky a dramaturgicky se na nich pracovalo, možná posledním, který ještě pracuje. Ale ani já se tím neživím, pokud pracuji, tak ze zájmu o látku nebo z přátelství k autorovi. V zahraničí je zpravidla dramaturgem producent, ale musí tomu rozumět, což se o našich producentech zpravidla říci nedá.

 S manželkou, slavnou moderátorkou Milenou Vostřákovou (zemřela v roce 2011).

S manželkou, slavnou moderátorkou Milenou Vostřákovou (zemřela v roce 2011).

FOTO: archív Jiřího Blažka

Ve Státním fondu kinematografie je ale dnes vcelku hodně peněz a bývají přidělovány jen několika filmům, aby se prostředky nedrobily, takže by se v rozpočtu i na dramaturgův honorář najít mohly… Navíc mnoho filmů koprodukuje Česká televize, která své dramaturgy má, a ti pracují za plat.

Ano, to je výjimka, dramaturgové České televize včetně Filmového centra ČT placeni jsou. Ale dramaturgové na volné noze, kteří by mohli pracovat pro konkrétní filmy pro kina, za peníze prakticky najímáni nejsou. A pokud člověk pracuje jako scenárista, nemůže zároveň dělat svému projektu dramaturga, protože mu chybí ty „druhé“ oči. Neznám dramaturga, který by se dramaturgií živil, byť ji má vystudovanou.

Jak to tedy fungovalo na „starém“ Barrandově?

Tam bylo několik skupin a každá měla své určité zaměření. Ve skupině byli čtyři až pět lidí, a ti vedle spolupráce na výstavbě scénářů navštěvovali spisovatele, autory, inspirovali režiséry a vůbec tvorbu, hledali v literatuře tituly vhodné k filmovým adaptacím. V mojí skupině pracovali vynikající scenáristé a dramaturgové jako Václav Nývlt, Václav Bor nebo Sonja Kroupová, která jediná sama autorské ambice neměla, ale pomohla na svět filmům jako Oznamuje se láskám vašim, Jako jed, Džusový román, Kouř a dalším. Spolupracovali jsme s režiséry jako Karel Kachyňa, Jiří Krejčík, Věra Chytilová, Vít Olmer, prosadili řadu filmů, které to tehdy z ideových důvodů neměly snadné.

Látky jsme nejen pomáhali vytvářet, ale především jsme je vyhledávali, vybírali a k tomu je nutná intuice. Žili jsme zkrátka v tvůrčím prostředí. To byla velká výhoda studiového systému, který tu existoval už za první republiky, a když se po roce 1989 rozpadl, nic ho nenahradilo. Dnes je Barrandov jen výrobna s dobrým ekonomickým přínosem, protože ateliéry jsou využívány, ale už to není ta tvůrčí dílna, jakou byla od svého vzniku. Každý český producent je sólový hráč, filmy se dělají ad hoc. Vyroste to jako houba po dešti, a ona ta houba nemusí být vždycky jedlá, někdy může diváky pořádně otrávit.

S režisérkou Věrou Chytilovou.

S režisérkou Věrou Chytilovou.

FOTO: archív Jiřího Blažka

Ta situace, kdy jedno velké studio shromažďuje pod křídly filmové tvůrce, už se nevrátí, ale kdyby se dnes producent rozhodl, že dramaturga najme, kam sáhne?

Bohužel se obávám, že po téměř třicetileté pauze, kdy se dramaturgie nepěstovala, to hned tak řešení nemá. Kdo dnes zaplatí člověku bez zkušeností v oboru? V důsledku toho českému filmu chybí citlivý, profesionální nadhled a intuice na dobrou látku.

To by se musel najít mecenáš, který by takovou dramaturgickou tvůrčí dílnu postavil. Možná se na časy blýská, protože něco takového dnes chystá Státní fond kinematografie ve spolupráci se zahraničními tvůrci, ale zda to českému filmu v podstatném měřítku pomůže, uvidíme až za čas.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: