Jak diváci reagují a na co se vás nejvíc ptají?

Reakce diváků je neuvěřitelná, jsem opravdu velmi překvapený! Pohádkou jsou nadšeni, děkují mi za milé, a hlavně české pohlazení. Zrovna včera mi jeden z diváků napsal, že v dnešní přeamerikanizované době plné zla a násilí hladíme po duši kouskem milé české klasiky. A v tomto duchu vyznívají i díky ostatních.

Děti sledují příběh, dospělí, hlavně starší ročníky, oceňují citlivý návrat do dětství a mládí, kdy žili na vsi a všechno, co na plátně vidí a slyší, je vrací do šťastných dnů jejich mladých let. Vzpomínají na stejné příběhy, které se staly v jejich okolí, kdy bohatý sedlák nedovolil své dceři či synovi vzít si chudého či chudou, kdy rozhodoval především majetek. Na nic jiného se nebral zřetel. Nějaká láska? K ničemu. Na besedách se pak ptají, kde jsme našli tak krásné exteriéry, kde je to a kde ono, chtějí znát filmová místa, aby tam vyrazili na výlet.

Jak jste Čertoviny vymysleli?

S nápadem přišel můj kolega Marek Kališ, spoluscenárista, dramaturg a druhý režisér. Hlídal své dva malé kluky, kteří zlobili, a Marka napadlo, že jsou to vlastně takoví malí nezbední čertíci, kteří při dovádění cosi rozbili a teď mají být potrestáni. Promítnuto do pekla, svým skotačením převrhli kotel, ze kterého utekla hříšná duše.

Luciper je posílá na svět, aby každý přivedl do pekla jednoho hříšníka, jinak bude zle. Jenže čerti místo toho, aby lidem škodili, nevědomky jim pomáhají. Příběh jsme rozšířili o povinnou linku lásky ústřední dvojice a já si vzpomněl na skutečný příběh nerovné lásky, který se kdysi odehrál v sousední vsi. Jenže ten skončil tragicky, smrtí obou mladých lidí, což do pohádky nepatří. Ta musí končit šťastně, i kdyby čert na koze jezdil.

Vaše pohádky i komedie se odehrávají v prosluněném létě, v pohádkách nechybí žhnoucí peklo. Je to i proto, že máte radši teplo a slunce?

Byť jsem dítě Šumavy, zimu a sníh rád nemám. Vlastně nemám rád ono smutné, nebarevné, asfaltové období hlavně kvůli nedostatku světla. Doma v Hošticích mám ve střeše sedmnáct střešních oken, protože miluju světlo. Otec nadával, že ani v blázinci nemají na střeše tolik oken, ale mně to vyhovuje.

Miluju světlo, slunce, léto. Podle čínského horoskopu jsem had, takže se rád vyhřívám na sluníčku a je mi dobře. Po neblahé zkušenosti z natáčení filmu Krakonoš a lyžníci, kde jsem dělal pomocného režiséra paní režisérce Plívové-Šimkové a trpěl tři a půl měsíce na sněhu a v mrazu, jsem se zařekl, že film v zimě nikdy, i kdyby měl být na Oscara. Proto všechny filmy točím v létě.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Klasické pohádky jsou dost kruté, ty vaše naopak laskavé, vlídné, ani strašidla v nich nijak zle nestraší. Jaké jsou vaše inspirační zdroje?

Pohádky byly původně strašidelné a kruté příběhy, které si vyprávěli muži lovci večer u ohně a vůbec nebyly určeny dětem. Postupem času se měnily, i když určitá krutost v nich zůstávala stále. Bratři Grimmové, severské pohádky, ruské byliny. On i náš Karel Jaromír Erben či Božena Němcová vycházeli z těchto pramenů, dál sbírali po venkově pověsti a strašidelné příběhy, které měly možná i výchovný cíl postrašit neposlušné děti nadpřirozenými bytostmi.

Teprve Jan Drda, Josef Lada, František Kožík, Marie Kubátová a další zlidštili peklo i nebe a odstranili děs a hrůzu. Zlu a peklu dali lidskou dimenzi: peklo je spravedlivé, a pokud žiješ spořádaně a čestně, nemá nad tebou žádnou moc.

Jak se vyvíjel váš vztah k Vánocům od dětských v Hošticích k dnešním?

Samozřejmě jsem jako dítě Vánoce miloval, těšil se na dárky, na dovádění s dětmi na zasněžených stráních nad vsí. Až postupem času jsem přece jen dal přednost příjemnému jaru a létu. Ale rád vzpomínám na vůni pečeného cukroví, na zimní zabijačky, na půlnoční v hoštickém kostelíku, na všechny radovánky, které s sebou zimní čas přinášel. Nejraději jsem měl chvíle, kdy jsem si zalezl u babičky za pec nebo v kuchyni na kanape a četl si knížky, které mi přinesl Ježíšek.

Láska ke knihám a ke čtení mě neopustila dodnes. Jako dítě jsem psal Ježíškovi jen o knížky, pak o pastelky, barvičky, čtvrtky a náčrtníky k malování. Obrovskou radost jsem měl i z nafukovací matrace na vodu, na které jsem pak s bráškou sjížděli Volyňku od Pátých mlýna až po Karasů hamr, tedy k jezu, který znáte ze Slunce, sena, erotiky. Další velkou radostí byly mé první super rifle. A nakonec v deváté třídě osmimilimetrová kamera Admira, na kterou jsem natáčel své první opusy.

Obecně se má za to, že Vánoce a pohádky k sobě neodmyslitelně patří, ale není tomu tak dokonce ani všude v Evropě. Jak to cítíte vy?

Je to pravda, pohádkové Vánoce máme snad jen my a Slováci. Stačí se podívat do televizních programů jiných států, kde běží celá škála ostatních filmů, včetně těch mordýřských, které s sebou nenesou ani trošku lásky a pohlazení. A o nějaké vánoční atmosféře v nich není ani potuchy. Je ale přece na každém z nás, jakou si tu atmosféru sami uděláme či vybereme.

Já vypnu mobil, televizi, poslouchám ticho nebo nějakou klasiku, udělám si hrnec dobrého heřmánkového čaje s medem, vezmu si knížku a hotovo. A nějaké předvánoční běsnění a lítání po krámech? Ani omylem. Zalezu, zamknu a fertik!

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vánoce jsou hned po Velikonocích nejdůležitější náboženské svátky, vy se ale velebníčkům i ve filmech vysmíváte, váš záporný vztah k církvi je všeobecně známý. Jak jste k němu vy, kluk z vesnice a někdejší ministrant, dospěl?

Ano, nemám rád církev svatou. A proč bych měl mít? Jako kluk jsem chodil na náboženství, dlouhá léta jsem ministroval, hrál u nás v kostelíku na varhany. A dospívaje díval jsem se kolem sebe, dával různě věci do souvislostí, hlavně v nábožensko-historickém kontextu.

Ano, jedna věc je víra. Ať věří každý, čemu chce, je to jeho svobodná volba, a pokud mu pomáhá v životě, je vše v pořádku. Jiná věc je náboženství a církev, to je už o lidech.

Církev je firma, náboženství její velice dobře promyšlený program. Pozorně jsem si prostudoval dějiny církve, papežství, inkvizice, církevních řádů a vůbec evropskou historii. A výsledek? Dva tisíce let trvající boj o moc a majetek, nic víc. Ve jménu Boha a Krista. Ti, kdo se ozvali a nesouhlasili s tím či oním, byli prohlášeni za kacíře a bez milosti likvidováni. Stejně jako to dělali všichni diktátoři.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe, jak jde církev ve šlépějích svého Pána. On ve lněné košili a bos, oni v drahých ornátech a v mercedesech. On rozdával chudým, oni je obírají jménem nestydatých restitucí. Myslím, že kdyby to dneska Kristus viděl, hořce by zaplakal a šel by radši k Flekům na pivo.

Vaším snem je natočit Rusalku. Rýsuje se nějaká šance?

Česká pohádková filmová Rusalka by mě moc těšila. Ale ruku na srdce – kolik lidí by na ni dneska do kina přišlo? To by muselo být v rámci prezentace české kultury a víceméně pro festivaly počínaje Zlatou Prahou a konče světovými hudebními přehlídkami. Vzorem je mi Zeffirelliho zfilmovaná Traviata nebo Othello. Jsou to nesmrtelná díla, skvěle natočená. Jenže všechno je o penězích. Tak snad v příštím životě.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: