Klíma se v posledních dvou letech dal do citového mapování lidí, které poznal jako chlapec označený žlutou hvězdou. Slečna Vlasta, paní Heda, Benjamín, Miriam, ti všichni mají v jeho textech svou tvář, charakter i osud. Češi, Němci, Židé. K nim přistupuje i vypravěčova maminka a tatínek, kteří ani v terezínském ghettu neztratili lidskost, ostatně jako tolik jiných, kteří neměli to štěstí jako oni a nepřežili.

Jako bolestivé doživotní stigma mu zůstává v paměti výkřik hořkosti, kdy německá dívka, kterou znal, se s ním na konci války při odsunu loučila výkřikem: "Teď musím pryč já. Ale já se vrátím. A pak půjdeš zase ty. Jenže ty už se nevrátíš."

Jsou to slova i příběhy, které provázaly Klímu celý život. A nutily ho časem více a nesmlouvavěji měřit, co je správné a co ne.

Vzpomíná například na to, jak mu maminka nakonec dala velkou konzervu pro Luisu a její matku, paní Topolovou, když ji přišly požádat o přímluvu před odsunem. "Mně jste zabili rodiče a oba bratry," řekla maminka. "Já jsem je nezabila," namítla tichounce paní Topolová.

Soubor povídek je vlastně Klímova procházka vlastním životem, v níž se dostal až do svých novinářských let. V Soudruhu Maškovi píše o komunistickém funkcionáři, který zradil sebe sama, když v roce 1956 udal vlastní ženu, v Bachaři o vězení sedmdesátých let, v němž se projevovaly charaktery vězněných a bachařů, a jednou se dostal i do polistopadových časů. Jako ve svých předcházejících románech i dnes v nich hledá vinu a nevinu, spravedlnost i bezmocnost prožívané křivdy.

Ivan Klíma: Moje nebezpečné výlety

Academia, 240 stran