V berlínském dómu se koná velkolepá - po stránce duchovního obsahu i divadelní okázalosti - inscenace morality rakouského dramatika Huga von Hofmannsthal Kdokoli (Jedermann). Jednu z hlavních rolí v této inscenaci vytvořila letos poprvé i česká herečka žijící v Itálii a hrající česky, německy i italsky Jitka Frantová.

Velkolepá podívaná za zvuků Bachovy hudby

Kořeny dramatické morality sahají až do středověku. V Evropě se objevuje od 14. století a jejím typickým znakem je, že v ní kromě reálných vystupují i alegorické postavy, ztělesňující lidské ctnosti i neřesti. Vede tak diváka k mravnímu jednání v duchu křesťanské víry. Nejznámější moralitou je anonymní anglická hra nazvaná Everyman neboli Kdokoli, kterou Rakušan Hugo von Hofmannsthal přepracoval v letech 1903-1911 ve výpravné drama.

Alegorický příběh přivádí na scénu muže v nejlepších letech, který oplývá vším, co dělá život příjemným: zdravím, bohatstvím, přáteli i krásnou milenkou. Ale jak praví přísloví - všeho do času. Tento muž zvaný Everyman je zároveň velmi pyšný a nemilosrdný ke svým bližním. Proto si právě jeho zvolí Bůh jako terč výstražného potrestání lidského rodu. A tak se mu uprostřed bujné hostiny zjeví Smrt, aby mu dala najevo, že čas jeho života vypršel.

Everyman se snaží zachránit a bere na pomoc přátele i své bohatství. Ale vše marno, všichni před ním prchají a nakonec mu zbývají jen jeho Dobré skutky - a těch je žalostně málo. A přece právě ony, spolu s Vírou, k níž se na poslední chvíli uchýlí, ho provázejí ke hrobu a do království nebeského, kam se tento polepšený hříšník ke vzteku a zklamání Ďábla, připraveného odnést ho do pekla, odebírá na věčný odpočinek.

Inscenace v berlínském dómu je velkolepou podívanou. Už sám obrovitý prostor chrámu v historizujícím barokním stylu budí pocity pokory a obdivu. A když zazní vstupní fanfáry a vzápětí velebný zvuk vzácných monumentálních varhan, zatají se dech každému z 1300 diváků, které tento prostor pojme.

Inscenace, již s vybranými německými herci i několika zahraničními hosty nastudovala režisérka a představitelka Víry Brigitte Grothumová, je divadlem velkého stylu. Odehrává se na vyvýšeném pódiu před oltářem, přičemž hlavními dekoračními prvky jsou detaily chrámové architektury a výzdoby. Bohaté kostýmy a výrazné líčení dotvářejí dojem výpravné podívané, za níž se ale neztrácí morální poselství hry ani divadelní kvality nastudování.

Výrazným emocionálně působivým prvkem je Bachova hudba provozovaná živě na chrámové varhany i v podání hudebníků přítomných na scéně. Hra se neomezuje jen na jeviště, ale využívána je i centrální chrámová ulička, a když se před závěrem objeví rudě nalíčený Ďábel, komunikuje i s diváky v chrámových lavicích.

Jitka Frantová svádí zápas o Jedermannovu duši

Česká herečka Jitka Frantová ztělesňuje klíčovou postavu Dobrých skutků, která obrátí pyšného Jedermanna k Bohu. Vstupuje na scénu ve zbídačelé podobě, neboť výčet dobrých skutků tohoto hříšníka je vskutku hubený. Ve splývavém rouchu a s andělsky rozpuštěnými zlatými vlasy se těžce vleče k Jedermannovi, jehož hraje výborný Georg Preusse.

Dialog, který s ním Dobré skutky vedou, je velmi naléhavý, působivý maximálním emotivním nasazením a naléhavostí, je to drama hrané o lidskou duši, o věčné spasení, nikoli suchá diskuse, ale střet dvou lidských bytostí, připoutaných k sobě extrémně vyhrocenou situací; dialog muže a ženy, ne jen dramatické postavy a alegorického ztělesnění pojmu.

Frantová do svého výkonu vkládá vpravdě slovanskou emocionalitu a italský temperament. Preusseho Jedermann vstupuje do tohoto zápasu jako zlomený a strachem šílený muž a vychází z něho jako vyrovnaný člověk, prozářený vnitřním mírem. Provázen z jedné strany Dobrými skutky, ze druhé Vírou, odchází ze světa klidně a smířeně.

Berlínský Jedermann má řadu sugestivních hereckých výkonů - kromě již zmíněných je to charizmatická osobnost Joachima Hansena, představitele uměřené Smrti se skvěle deklamovaným textem, který řadu let předtím ztělesňoval titulní roli, dále ironický, groteskně nadsazený a komediálně rozehraný Ďábel Petera Sattmanna, pohybově temperamentní Mamon Marcella De Narda s efektní zlatě líčenou maskou, ale mohla bych jmenovat i řadu dalších.

Je to divadlo, které diváka oslovuje jak výpravností, tak i duchovním obsahem a útočí doslova na všechny jeho smysly. Je zajímavé sledovat odcházející diváky, kteří prodlužují svůj pobyt v chrámu, k němuž po představení vzhlížejí znatelně jiným způsobem. Ne že by okamžitě přistoupili na víru, ale jako by si uvědomili, že i jejich život je vyměřen jen na určitou, z hlediska věčnosti směšně krátkou etapu. A že není tak nepodstatné, jak ji dokážeme naplnit.

Podobné divadlo, jako poskytuje berlínský Jedermann, je v našich končinách nevídané, v Evropě však má svou tradici. Ostatně právě inscenací Jedermanna zahajuje již po léta svůj každoroční letní program slavný salcburský festival.