Článek
V roce 1948 odjela do Izraele, kde zahájila svou kariéru. Během třiceti let přeložila asi 40 děl české literatury do hebrejštiny, včetně Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, Fimfárum od Jana Wericha, většinu děl Karla Čapka, Milana Kunderu a Bohumila Hrabala. V Izraeli obdržela několik ocenění a byla první ženou-publicistkou, jíž byla udělena v zemi prestižní Sokolovova cena.
V Izraeli byla Bondyová známá hlavně jako sloupkařka ze stránek páteční přílohy jednoho z nejčtenějších izraelských deníků Davar. Proslavila se také řadou autorských děl, včetně biografie Potulné kořeny (2010), Jakob Edelstein (2001), Víc štěstí než rozumu (2003) nebo souboru vzpomínkových povídek Drobné útěchy (2008). Tradiční kuchyni českých a moravských Židů přiblížila v knize Boží hody (2008) a jejich mluvu zas v Mezi námi řečeno (2003).
Ve svém životopise Bondyová mimo jiné hovořila o své zkušenosti z holokaustu, který přežili čtyři členové její rodiny a 25 během něho zemřelo. „Jak přežíváme? Ve studiích, v příbězích, básničkách, všude se objevuje motiv onoho pocitu viny, kterým přeživší holokaustu trpí každý den svého života: že přežili, zatímco jejich svět byl zničen. Ale jakkoliv se sama snažím ponořit do svých temných hlubin zkušenosti z šoa, nenacházím v nich pocit viny z toho, že jsem zůstala naživu. Naopak, cítím radost z každého dalšího dne a touhu nepromarnit čas, který mi zůstal. Cítím bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kterým se nedostalo záchrany, ale nikoliv vinu,” napsala.