Úvod koncertu se nesl vysloveně v duchu jazzu, skladby byly hodně natažené a značný prostor v nich kromě piana dostávala  elektrická kytara Anthony Willsona. Jazzový grunt však byl patrný i ve chvílích, kdy se Diana Krall prezentovala v roli písničkářky. Rytmika často swingovala a kytara měla nezaměnitelný teplý tón.

O verzatilnosti svědčila šíře repertoáru, v němž se vedle standardů  objevila nejen píseň, kterou pro ni složil její muž, významný představitel nové vlny Elvis Costello, ale i jedna od Toma Waitse.  Diana Krall dokázala, že je univerzální interpretkou, která zvládá stejně dobře klubový jazz jako nablueslé písně i rychlejší kousky.

Přesvědčila i jako instrumentalistka. V nezvyklém obsazení dvou harmonických nástrojů  pro sebe dokázala nalézt prostor, aniž by přitom spolu piano a kytara zápolily.

Přestože jsou jí bližší kluby, publikum v rozlehlé sportovní hale dokázala rozpálit, jen vyhřát promrzlý prostor, kde, jak neopomněla zdůraznit, byla zima i jí, neuměla. A vzala to s humorem - řekla, že jako Kanaďanka je na zimu zvyklá. Připomenula však i tom, že její dědeček byl Čech, přiznala se však, že neví, kde se v jejím jméně objevilo druhé l.

Diana Krall potvrdila svoji osobitost a ukázala také, v čem se liší do úspěšné Norah Jones, která je sní dávána do stejné škatulky. Zatímco Norah Jones je líbivou holčičkou ze salónů, Diana Krall má pod kůží zažrané zakouřené hospody.