Nikl, který se nikdy nedržel přesně vymezeného média, tentokrát zvolil formu písní. A vůbec nevadí, že není hudebníkem. V jeho případě totiž nejde o dokonalou interpretaci podle zavedených pravidel, jimž Niklův kvílivý zpěv nevyhovuje, což však neznamená, že by album bylo špatné. Právě naopak, představuje jednu z nejoriginálnějších nahrávek, protože oplývá neobyčejnou imaginací. Vnímavému posluchači nabízí další pohled do osobitého světa Niklovy fantazie, která je tak svébytná jako Carrollova v Alenčině světě.

Album přitom není jen kolekcí nápadů, je dotažené. Nikl se podobně jako jiný nehudebník -průkopník ambientu Brian Eno - dokázal obklopit citlivými spolupracovníky, kteří perfektně zapadli do jeho světa, ať už je to sbor klecanských maminek a jejich ratolestí Lakomé Barky, jejichž sólistka Blanka Laurychová se podílela na hudbě i autorsky, ale také Irena a Vojtěch Havlovi hrající na cello a violu da gamba či jazzový saxofonista František Kop. Šťastný je také nápad střídat písně v podání  Lakomých Barek s těmi, jež Nikl natočil sám či za podpory Havlových, s nimž spolupracoval už v divadle Mehedaha. Album tím získalo na pestrosti.

Zvuková složka výborně koresponduje s poetickými texty. Nikl ovšem nenabízí jen hříčky typu Zlatí hadi zlatě kadí, nepoznáš, co je had a co né, je to záhadné, či Už jsme doma dva, já mám doma lva. Úvodní Pomalí ptáci mají atmosféru haiku . Nechybí ani obrazy drsnější, jako je ptáčátko ležící u zdi ve Vetřelci, které připomíná drobná monstra modelů, dutých trupů... Nikl je poeticky hravý, nikoli však infantilní a nedívá se na svět růžovými brýlemi.

Petr Nikl a Lakomé Barky: Nebojím se smrtihlava
Black Point 43:19