Článek
Silnou stránkou Milady je izraelská herečka Ayelet Zurerová v hlavní roli. Vyzařuje hrdost, důstojnost, inteligenci, tichou odhodlanost. V ČR zcela neznámá Zurerová byla dokonalou volbou. Divák by si ji neměl spojovat s žádnou jinou rolí, což vždy narušuje zážitek z filmů o skutečných historických postavách.
Samotný život Milady Horákové nabízí velké drama hollywoodských rozměrů, potýkala se s nacisty i s komunisty, měla unikátní povahu, místy až nepochopitelnou. Zdá se zvláštní, že ve filmu neváhá, zda by nebylo lepší emigrovat, přestože její muž to plánoval a komunisté už se ozbrojili a vyhrožovali jí. V roce 1950 musela vědět, co se stane, ale zůstala.
Aňa Geislerová se pro roli prokurátorky důkladně učila její českou dikci. Tu následně výtečně převedla do angličtiny.
Filmová Horáková o svých postojích vůbec nepochybuje, stojí jako ze žuly vytesaná. David Mrnka jí vystavěl pomník, jenže k pomníkům se většinou položí věnec a jde se. Bývají nudné.
Do kina se ale chodí na filmy a ty potřebují mít napětí, které Miladě často chybí. Scénář spíš jen řadí dějinné události za sebou a skáče docela prudce z jedné do druhé. Na snímku je také vidět, že byl cílený na Američany, najdeme tam málo českých detailů, které by dodávaly pocit, že jde o naši realitu, a ledacos se vysvětluje zbytečně doslovně.
Škoda že největší drama, známý monstrproces, ve filmu zabírá minimum času, přestože celková stopáž dosahuje 130 minut. Těžko pochopitelné, podobně jako je těžko pochopitelné, že režisér ztrácí čas zbytečným dovětkem o tom, co se dělo v devadesátých letech. Příběh má přitom zcela přirozený konec - smrt hlavního hrdiny -, nic silnějšího už nelze vymyslet.