Článek
Hlavní hrdina Christian je kurátor prestižního muzea a na první pohled sympaťák, jenže právě jen na první pohled. Na heterosexuálního muže se až neuvěřitelně stará o své oblečení a image, je bohatý, namyšlený, jezdí v cool elektrickém autě a ještě hraje roli západního liberála, který citlivě vnímá sociální problémy. Tento supernarcis ve skutečnosti pohrdá imigranty i kolegy v práci. Östlund mu několikrát vkládá do úst usvědčující hlášky. Kolegyni oslovuje „ty, jak se jmenuješ“ a na sídlišti si povzdechne „v tomhle obleku nemůžu jít do paneláku“ (tam totiž bydlí spodina).
Jedna dějová linka se odehrává v práci, kde se reklamní kampaň na výstavu zvrhne v PR katastrofu. Brutální provokaci s fiktivním zabitím malé holčičky prostý lid neskousne a žádá, aby padaly hlavy. Mezitím se Christian zaplete s americkou blondýnou, jež je mu zcela lhostejná, zatímco ona to myslí vážně. Následná scénka s bitvou o použitý kondom by se mohla zapsat do zlatého fondu cynických komedií.
Druhá linie filmu by se dala nazvat „kunderovskou“. I když nelze stoprocentně tvrdit, že šlo o přímou inspiraci, určitě není mimo mísu předpokládat, že vzdělaný Evropan a režisér zná romány Milana Kundery. Östlundův motiv tak trochu z legrace napsaného dopisu, který vyvolá velký, trapný a táhnoucí se problém, i další momenty absurdity a marnosti vypadají dost nápadně.
Blondýna se na hezounka pěkně naštve (Elisabeth Mossová).
Čtverec přináší vynikající herecký výkon (Claes Bang v hlavní roli) a spoustu chytrých nápadů – provokuje, komentuje politickou korektnost, hořkosměšný svět PR, moderní umění a také citovou otupělost západní střední a vyšší vrstvy.
Režisér se vysmívá bohatým pokryteckým Švédům i prohnaným migrantům, kteří prý mají hlad, ale tu „ciabattu chtějí jen bez cibule“. Výbornou postavou je také malý nasupený chlapeček, patrně blízkovýchodního původu, který jde tvrdě po Christianovi a žádá (oprávněně) omluvu celé rodině.
Östlund bezpochyby natočil chytrý film, úplně bez kazu ale není. Nepůsobí jako celistvý, hladce vyprávěný příběh, občas připomíná spíš sociologickou či psychologickou studii. Také značně přetahuje stopáž, například scéna s mužem, který předvádí opici, trvá nesnesitelně dlouho. A nevěrohodný, jakoby k filmu „přilepený“, je závěr, kterému lze po více než dvou hodinách poznávání hlavního hrdiny jen těžko uvěřit.