Petr Vacek: Hoväda, česky hovada

Autorova třetí próza: volně navazující kapitoly o nás a o nich (ale kdo jsou vlastně oni?), o zmarněných životech (ale i o poezii toho zmaru). A taky o dějinách naší země ve 2. pol. 20. století.

Například: Bože můj, jak my vždycky naletíme, já už vím, že nalítávám, ale nalítávám dál, říkám si, že to přece nemůže zase dopadnout tak blbě jako minule a jako předminule a ostatně jako pokaždé, a pak už se člověk může jen dívat, kam dopadl, a zase se vidí ve sračkách a dívá se nahoru, jak si utírá svá mastná ústa běloulinkým kmentovým ubrouskem vždycky nějakej kramář hajnej z Božího lesa a husí doktor práv a krejčí, kterej se nehodí na saka, a poeta přes ústní vestibuly a zubní sklovinu vůbec a Mikuláš ve velmi drahém obleku, zkrátka vždycky vidíte někoho nahoře, kdo se právě přežral, a vám nezbývá než doufat, že to stráví, že se nevyzvrací přímo na vás (O tom, jak vždycky naletíme).

(Petrov)

Milena Lenderová: Chytila patrola prostitutku aneb Prostituce za Rakouska i republiky

Odborné studie postupně prokázaly, že neexistují žádné fyzické ani povahové znaky, které by charakterizovaly prostitutku. Prostitutky nejsou erotomanky; ženy vybavené erotickou náruživostí nemají potřebu se prodávat, píše autorka v díle veskrze seriózním.

Prostituce vytváří podivuhodnou subkulturu a má jako téma i svoje význačné místo v české literatuře (Bass, Hašek, Kisch, Kukla, Neruda, Včelička ad.). Pro pracovnice na poli sexu měla čeština vždy dostatek označení: nevěstka, kurva, hurva, helmbrechtice, frejířka, láryně, barapanna, měchyně, merhyně, paní korouhevná (Z. Winter, 1892).

Autorka nejprve popisuje pokusy o kontrolu a zákaz prostituce, pak se věnuje "provozu živnosti" podle místa (ulice, nevěstinec, pohostinství), rozebírá jednotlivé články řetězu (nevěstka, klient, kuplíř) a poslední kapitola je o pohlavních chorobách. Ilustrační příloha, seznam pramenů a literatury.

(Karolinum)

Z překladů:

Louis Ferdinand Céline: Klaun's band II

Druhý a poslední (synopse plánovaného třetího je připojena) z cyklu tzv. "londýnských" románů těžících z autorova pobytu u Temže v letech 1915-1916 se zachoval vlastně náhodou, česky vychází stejně jako první část (2001) poprvé a nenáhodou s podporou Milana Kundery.

Céline, ač uznáván, dodnes je jako nemilosrdný dokumentarista všeho sajrajtu pyšné evropské civilizovanosti nazírán z odstupu a milován jen podobnými, bolestí nad světem sužovanými dušemi. Nářez k neučtení. A překladatelce za Célina slušela by nějaká prestižní cena.

(Přeložila Anna Kareninová. Atlantis)

Samuel Beckett: Tso

Na nejznámějších fotografiích vypadá nositel Nobelovy ceny (1969), dramatik a spisovatel S. Beckett, jako námořník z nějaké velrybářské lodi. Dost možná... vlastně je jakýmsi harpunářem; stejně tak je i Einsteinovým tovaryšem: každý jeho román je formulí teorie relativity. Platí-li, že život=řád a současně život=absurdita, pak řád je jen modifikovanou absurditou.

O tom nás autor znovu přesvědčuje v románu Tso, jak překladatel převedl původní název Watt. Tak co? Nic. Co je člověk? Nic? Nic! Nic...

Tso pozorovával lidi, jak se smějí, a měl za to, že ví, jak se to dělá. A byla pravda, že Tsoův úsměv, když už se usmíval, připomínal spíše úsměv než, řekněme, jízlivý škleb nebo zívnutí. Něco ale Tsoovu úsměvu chybělo, něčeho drobného se mu nedostávalo, a lidé, kteří jeho úsměv viděli poprvé. a většina lidí, kteří ho viděli, jej viděli poprvé, občas měli pochybnosti ohledně toho, jaký přesný výraz měl Tso na mysli. Mnoha lidem prostě připadalo, že si vysává děravý zub. Tso tento úsměv užíval střídmě.

(Přeložil Tomáš Míka. Argo)