Potvrdila to už jeho "teenager cool" Plastelína, kterou uvádějí studenti pražské DAMU v Divadle Disk. Nyní nabídla činohra Národního divadla Sigarevovu hru Černé mléko.

Volba intimního, divácky kontaktního prostoru Divadla Kolowrat byla stejně dobrou trefou jako osobnost režiséra Jana Kačera, který má blízko k ruské dramatice i duši. Podařilo se mu ji obnažit v této hře, která šokující drsnost cool dramatiky zahušťuje ruskou emotivitou, gogolovskou groteskností i v dobrém slova smyslu dotekem s existenciální moralitou.

Obraz cynického a hrabivého mládí

Příběh dvou protřelých městských dealerů, kteří prodávají pochybné čínské toustovače venkovanům v zapadlých ruských vsích, by mohl být pouhou jevištní anekdotou - zvláště když vesničané, kteří si místo chleba pečou podomácku placky, vůbec netuší, na co ty podivné stroječky vlastně jsou. Sigarev z něj ale dostal víc - krutě pravdivý obraz generace, pro kterou prachy jsou až na prvním místě a která kolem sebe staví hradbičky sebezáchovného cynismu.

Sigarevův dealer Levčik a jeho těhotná partnerka Důra, vlastně Šura jsou typickými dětmi své doby, přičemž slovo děti je tu klíčové. Při vší drsnosti jejich slovníku mají v sobě hodně z nejistoty mládí, skrývané za suverenitu a protřelost "superlidí" z metropole. Sigarev je hájí proti nařčení, že jsou zlí. Ale oni jsou zlí, dětsky naivní sebestřednou zlobou, která ještě nezná měřítka pro dobro a zlo.

Nebezpečný hajzlík v podání Krajča

Patrné je to především u Levčika v podání Richarda Krajča. S podobnými typy se už Krajčo ve své herecké kariéře setkal, ale Levčik je hajzlík zvláště nebezpečný a Krajčo to spolu s Kačerem umí postihnout. Jeho Levčik dokáže jako chameleón splynout s prostředím, aniž by si přitom pořídil skvrny na duši. To je jeho dealerská i lidská deviza.

Pro Martinu Válkovou je Šura příležitostí vybočit z šablony atraktivních vášnivých krasavic. V první polovině hry zůstává možná až příliš jednostrunně elegantní a rozmazlenou slečnou, o to věrohodněji prožije pak Šuřin první krutý dotek s dospělostí a ponorem do existenciálních hloubek, vedena režisérem do poloh drásavých, ale uvěřitelných emocí, po nichž následuje civilně cynická, pointující tečka.

Výborná režie Kačera

Kačerova inspirativní práce s herci je patrná i v řadě vedlejších rolí. Především ve skvostně, s lehkostí a vtipem zahrané Pokladní Jitky Smutné, ale dobří jsou i všichni ostatní, až po autentickou, téměř bezeslovnou studii ruského opilce v podání Pavla Landovského.

Černé mléko je inscenace, která se zadře do duše a nutí diváka zajímat se o tohoto zvláštního tvůrce ruské "černuchy", jak bývá označována apokalyptická škola ruské cool. A i když se Sigarevovi pražská inscenace Černého mléka údajně nelíbí, řadí se k tomu nejpozoruhodnějšímu, co letošní divadelní sezóna dosud zrodila.

Vasilij Sigarev: Černé mléko

Překlad a dramaturgie Daria Ullrichová, režie Jan Kačer, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Jan Tobola. Česká premiéra 13. 11. v Divadle Kolowrat.