David Švehlík: Role alkoholika mi portfolio nezkazí

David Švehlík (DŠ): Byl to velmi intenzivní zážitek. Nevím, jak to blíž popsat. Svým způsobem se jedná o to, že jsme za přítomnosti profesionálního psychoterapeuta absolvovali takové komunitní sezení. A zároveň jsme se setkali i s pacienty zdejší léčebny... Možná díky tomu to bylo velmi intenzivní.

DŠ: Byly to dva dny. I s přespáním. Já jsem tady byl jen jeden den.

DŠ: Jsou neuvěřitelně laskaví, vřelí.

Dan Svátek (DS): To bylo nejsložitější. Viděli jsme snad desítky léčeben, ale tahle splňovala všechna naše očekávání. Její vedení nám vychází strašně moc vstříc. Všichni jsou tady milí. Spolupracujeme také s pacienty, kteří nám ve filmu hrají. Takže celé se to propojilo. Je to fajn.

DS: První, co jsem přečetl, bylo Mluviti pravdu. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem ji četl. Měl jsem nějakou angínu, vysokou teplotu. On (Josef Formánek – pozn. red.) má to vizuální vidění už během psaní a mně se to nějak propojilo s tou horečkou (smích). Takhle začalo naše kamarádství. Dopadlo to tak, že točíme jeho předposlední knihu.

Mně se líbí v tom, jak je osobní. Josef je velmi upřímný — v knihách i v životě. A mě baví, že se tahleta upřímnost projevuje i ve filmovém vyjádření. Josef je dennodenně na place, konzultujeme to. Vlastně od scénáře až po postprodukci na tom děláme spolu. Cítím vůči němu velký závazek, aby se to povedlo, protože je to jeho první kniha, která se zfilmuje. Tak doufám, že to dopadne dobře.

DS: Bylo to složitější. Hledání trvalo hodně dlouho, těch variant bylo trošku víc. Ale já jsem nesmírně rád, že to hraje David. Protože ten jeho přístup k tomu, jak tu roli ztvárnit, jak s ní pracovat, jak se do toho ponořit, to je úplně obdivuhodné. Tenhle styl herectví já obdivuju. On prostě žije v tuhle chvíli jenom tímhle.

DŠ: Věděl jsem o nich, žádnou jsem do té doby nečetl.

DŠ: Samozřejmě.

DŠ: Scénář vznikl na motivy knihy a dalo by se říci, že ji sleduje. Samozřejmě ne úplně do detailů, ale řekl bych, že ji věrně sleduje.

DŠ: No, maraton.

DŠ: Já si dělám srandu. Jsou tam prostřihy přímo z pražského maratonu, ale samozřejmě, že jsem ho neuběhl celý. Ale neřeknu vám, kolik to dohromady bylo. Vzhledem k tomu, že kamera vždy zabírá určitý výsek a běží se to několikrát...

DS: Do kin by měl film Úsměvy smutných mužů přijít na jaře, počítáme, že to bude někdy duben, květen.

DS: I když se zdá, že to téma je těžké, že je výrazně mužské, tak — i vzhledem k tomu, kdo si kupoval tu knihu a kolik lidí si ji koupilo, bylo jich přes 20 tisíc — věříme, že si diváka najde.

My jdeme odlehčenější formou, tedy v tom našem filmovém zpracování. Není to tak depresivní, jak někdy ta kniha může působit. My tam máme – a i v knize jsou — vtipné komické momenty, ale my se snažíme jim ještě přidávat. Vidíme ty osudy, ty příběhy trošku z nadhledu. Týká se to i obsazení. Vybírali jsme herce, kteří mají komediální talent a jdeme touhle cestou.

DS: My máme podtitul „opojně hořká komedie“, což vyjadřuje vše, co film obsahuje.

DS: Může být. Ale myslím si, že alkohol a alkoholismus se týká kohokoliv. My tam máme příběhy úplně mladých lidí, kolem šestnácti let, kteří do toho spadnou. A týká se to všech věkových kategorií. Bez rozdílů, čím se zabývají, jaké mají zaměstnání, sociální postavení. V té léčebně se scházejí pacienti všeho druhu.

DŠ: Nedokážu si představit v čem.

DŠ: Každý, kdo na to bude mít chuť.