Po lyrickém Evženu Oněginovi Čajkovskij stvořil hudební drama plné milostné i hráčské vášně, temných odstínů i citově naplněné hudby. Příběh staré hraběnky, jež zná tajemství tří zaručeně vyhrávajících karet, a důstojníka Heřmana, posedlého touhou se tohoto tajemství zmocnit za jakoukoli cenu, obohatil o tragicky vyústěný milostný vztah Heřmana k Hraběnčině vnučce Líze. Piková dáma patří ke skutečným operním skvostům právě pro svůj sevřený dramatismus a kompoziční mistrovství.

Mezinárodní produkce

Státní opera Praha vsadila na německého režiséra Romana Hovenbitzera a domácího scénografa Pavla Bílka, kteří na jejím jevišti uvedli již Leoncavallovu a Pucciniho Bohému. Jejich pojetí měla určovat dramatická atmosféra strachu a postupné propadání se Heřmana do šílenství. Režisér představil svou koncepci sugestivním článkem v programu, méně už na jevišti, kde zůstal u popisné projekce, opisující tři karty nebo Líziny zoufalé oči příslušnými obrázky promítanými na černou tylovou oponu oddělující diváky od jeviště zcizující "čtvrtou stěnou".

Bílkova strohá scénografie se šikmými obrysy budov připomíná Murnauovy hororové filmy. Šedočerné ladění scény i kostýmů a obligátní kouř dokresluje zatěžkaně depresivní vyznění této Pikové dámy, jemuž padly za oběť i projasňující scény Čajkovského opery, které se buď ocitly ve škrtech nebo v karikovaně groteskní podobě. Nejproblematičtěji (i po hudební stránce) působilo zejména torzo plesové scény ze II.dějství s jevištně nesrozumitelným příchodem carevny Kateřiny.

Hudební nastudování ukrajinského dirigenta Romana Kofmana mělo na premiéře značné výkyvy. Dynamicky citlivě vystavěná místa, jako např. Hraběnčina stěžejní árie, byla v menšině proti hřmotně znějícímu orchestru, z něhož trčely až surově znějící žestě a tympány, snad ve snaze o maximálně dramatický účinek. Zpěváci měli co dělat, aby se přes hutný orchester prosadili, sboru, pokud se ocitl dál než na rampě, se to nedařilo vůbec. A pokud slyšet byl, tak z něho čněly ostře znějící soprány.

Opeře dominují sólisté

Co se režie týče, inscenace Pikové dámy víc slibovala, než že by do výkladu opery přinesla mnoho nového. Předností nového nastudování jsou především sólisté. Premiéře jednoznačně dominovala Hraběnka jubilantky Antonie Denygrové. Přinesla zážitek z kultivovaného hlasu, vynikajícího ve všech polohách i dynamických odstínech, s altově sametovou hloubkou i oblými výškami a s výrazným citem pro dramatický oblouk postavy. Ukrajinský tenorista Vladimír Kuzmenko má pro Heřmana nádherný, volně znějící tenor, který by měl v této roli oprostit od italských návyků. Jeho mankem je však absolutní herecká nevybavenost, která jeho výkon snižuje místy až k parodii. Nepomohl mu ani kostým, v němž připomínal hotelového liftboye.

Herecký prožitek je silnou stránkou výkonu Heleny Kaupové, která v Líze vládne solidním, citově naplněným sopránem. Z ostatních postav zaujala především Galia Ibragimová v Paule a groteskně vystřižené Guvernantce a Richard Haan jako hlasově suverénní i herecky živý Tomskij.

P. I.Čajkovskij: Piková dáma

dirigent Roman Kofman, režie Roman Hovenbitzer, scéna Pavel Bílek, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Regina Hofmanová, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 25.11.2004 ve Státní opeře Praha.