Requiem Antonína Dvořáka zaznělo poprvé na hudebním festivalu v Birminghamu v roce 1891. Jaký je to pocit, že většina děl, která interpretujete, vznikla před mnoha lety?

Dnes máme štěstí, že se můžeme ohlédnout a poslouchat mnoho nádherných rekviem. Kromě Dvořáka jsou tu například díla Mozarta, Verdiho či Brahmse. A my můžeme sledovat, jak to téma kdo z nich pojal.

V mé profesi často pracuji s hudbou, která je dvě stě nebo i tři sta let stará. Baví mě na ni pohlížet, jako když se dívám na obrazy v muzeu, baví mě zkoumat její texturu, přemýšlet o stylu, věnovat pozornost detailům a dívat se na ni ve správném světle. Při samotném provedení je nezbytné naslouchat orchestru, aby člověk slyšel barvy, které jsou na plátně.

Oblíbila jste si nějakou již existující interpretaci Dvořákova Requiem?

Jsem ráda, že se ptáte. Jak jsem již zmínila, sama budu Requiem zpívat poprvé a nemám s ním mnoho zkušeností. Ale vlastně jediná nahrávka, která se mi dostala do ruky, mě okouzlila. Jako sólistka na ní zpívá jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček, Pilar Lorengar.

Loni v prosinci jsem se učila Dvořákovu Rusalku, a když jsem se nyní seznamovala s Requiem, slyšela jsem v něm už autorův styl, plynulost a jedinečnou krásu, kterou uměl do svých děl vložit. Když posloucháte Requiem od Verdiho, jeho Dies irae ho děsí a má pocit, že slyší, jak šlehá oheň. I u Dvořáka slyšíte křik a zděšení, ale i to, jak lidé volají boha, aby jim pomohl. Způsob, jakým Dvořák s textem a hlasem orchestru pracuje, jsem si zamilovala.

Koncert měl původně dirigovat v červnu zesnulý Jiří Bělohlávek. Znala jste ho?

Osobně ne a je mi velmi líto, že už ho nepoznám. Jedna z mých nejdražších kolegyň Anna María Martínez napsala nádherný dopis, ve kterém vyjadřovala svůj pocit vděčnosti a štěstí za to, že s ním pracovala na Rusalce. Všichni moji kolegové ze Spojených států amerických, kteří s ním měli tu čest pracovat, ho milovali a velmi respektovali za to, jak pracoval s lidmi a znal hudbu. Jsem opravdu smutná. Ovšem těším se i na práci s novým maestrem Jiřím Hrůšou a se všemi ostatními.

Z koncertu bude pořízena nahrávka, která vyjde u vydavatelství Decca. Ovlivní fakt, že je koncert nahráván, nějak vaše soustředění na výkon?

Myslím, že to ještě zvýší koncentraci na dynamiku. Mikrofony mi připomenou, že musím ještě pozorněji soustředit své vědomí, ale hlavně musíte věřit dirigentovi a zvukovým inženýrům, že dobře odvedou svou práci.

FOTO: archív festivalu Dvořákova Praha

Máte na pódiu vůbec myšlenky na něco mimo svou roli?

Dobrá otázka. Všichni hudebníci mají své vlastní životy, které jsou někdy snadné, ale někdy se v nich objevují výzvy. Když vystupujeme, je ale důležité, abychom měli srovnané myšlenky a soustředili se na dílo, abychom na pódiu byli jeden pro druhého. Když zpívám sama, možná se najde prostor pro jiné myšlenky, ale pokud například zpívám duet s mezzosopranistou, musím se naladit a myslet i na něj.

Život přináší každému mnoho starostí a na světě je hodně násilí. Na hudbě je ale krásné právě to, že nás přenese do jiné doby a zaměstná naši mysl něčím krásným. Proto se snažíme pokaždé dostat to nejlepší z našeho talentu, ať už je to zpěv, poslech, či hra na nástroj.

Je pro vás velký rozdíl, když s někým pracujete poprvé, nebo už ho znáte?

Pamatujete si svůj první den ve škole? Začnete v šesti letech a ještě nemáte žádné kamarády, ale každý rok je to lepší. I když přestoupíte na jinou školu, je pravděpodobné, že už jste některé z těch dětí potkala. Podobný pocit mám i ve své kariéře.

Na začátku nikoho neznáte, ale postupně nacházíte přátele. Znám už například tenoristu Michaela Spyrese, který s námi v Praze vystoupí. Zpívali jsme spolu už před lety a loni v Chicagu na Galavečeru Plácida Dominga.

Zajímalo by mě, jestli jsou skladatelé, jejichž hudbu nemáte ráda?

To je vtipné. Ano, nemám ráda Rossiniho. I když i jeho si někdy ráda poslechnu, takže je to pravda jen zčásti. Občas ho ale nemám ráda a nechci ho zpívat. Stává se to ve chvíli, kdy vidím něco na papíře a vím, že to nemohu zvládnout, protože se na to můj hlas nehodí. Je to velmi frustrující. To je ale jediný důvod. Když slyším Lazebníka sevillského, dokážu si užít jeho poslech, ale nemohu zpívat Rosinu, protože mě to frustruje.

Prý vás k lásce k vážné hudbě přivedla Maria Callasová, jejíž nahrávku vám dal učitel hudby. První poslech byl pro vás silný emocionální zážitek. Prožívala jste později poslech nějakých nahrávek silněji?

Ovšem. Ráda poslouchám hudbu z vinylových desek. Miluji, jak z nich zní orchestr. Hlasy, které mě ohromují a jež ráda poslouchám, jsou ty nejpopulárnější sopranistky. Například Miralla Freniová nebo v dnešní době Anna Netrebko. Sledovat její tvorbu je vždy velmi zajímavé. Důvod, proč mě přitahuje Maria Callas, je ten, že její hlas je neuvěřitelně barevný a všechno, co slyšíte, má smysl. Můžete si představit její výraz a pocity.

Má ale jiný typ hlasu než já. Můj je sladší a dá se srovnat spíš s jinými zpěvačkami. Už jsem se ale naučila, že když zpívám, nesmím na ně myslet. Je třeba se soustředit na vlastní hlas. Musíte být sám sebou.

Pořád platí, že je vaší nejoblíbenější rolí Julie v opeře Romeo a Julie Charlese Gounoda?

To se změnilo! Řekla bych, že aktuálně je mi nejmilejší Manon od Masseneta. Je to jako prozpívat celý den a noc. Je to zábava a zároveň zdrcující příběh. Miluju tu operu a také Manon Lescaut od Pucciniho.

Co nejvíc milujete na své práci?

Jednoduše miluju zpívat publiku. Ráda vystupuji společně s orchestrem, sborem a se všemi. Koncertní sály jsou postavené tak, aby v nich náš zvuk sám o sobě rozkvetl. Nic se tomu zážitku nevyrovná. A krásné je, že každý má svůj zvuk. Nikdy to není stejné.

Rudolfinum, kde budete zpívat Requiem, má také velké kouzlo?

Je ohromující! Nemůžu se dočkat. V Praze žije můj dobrý přítel, operní zpěvák Adam Plachetka. Se svou ženou by mohl přijít na koncert. Moc by mě to potěšilo.