Expozice nabízí kromě obrazů, soch či prostorových objektů i dostatek informací. U každého vystaveného umělce si lze přečíst nejen jeho životopisná data a název díla, ale také to, ke kterému výtvarnému proudu patřil a co je podstatou toho kterého směru. Vhodné je to především v případě ne tolik pro laiky známých stylů art brut či metafyzická malba.

Nejznámějšími jmény výstavy jsou Pablo Picasso a Salvador Dalí. U prvně jmenovaného určitě překvapí jeho výrazně erotické práce vytvořené uhlem, tuší a perem.

I když si na nich vystačí v podstatě jen s kontrastem černé a bílé, lze obdivovat jeho smysl pro dynamiku a plasticitu figury. Kubismus, se kterým je Picasso často těsně spojován, je v tomto případě patrný jen v některých náznacích. Převládá především výrazový naturalismus.

Dalí je v rámci expozice představen halucinogenní koláží, na které dominuje opancéřovaný nosorožec a busta myslitele Voltaira. Imaginární portrét Michela de Montaigne má už více realistické rysy, byť má renesanční humanista tvář obalenou divokými křivkami.

Ke skulpturám Alberta Giacomettiho je třeba přistupovat s respektem k jeho výtvarnému stylu. Typické úzké linie, jakoby vytvořené z tekutého písku, připomínají z dálky suchou větev. Proto je ideální vnímat je z bezprostřední blízkosti, protože teprve odtud je možné objevit detailní propracovanost každého centimetru bronzové matérie.

Surrealistický a metafyzický čaroděj Giorgio de Chirico experimentuje s deformací tvaru a překvapivou kompozicí i barevností. Podobně destruuje skutečnost také Francis Bacon. Posouvá ji ovšem do brutálnějších dimenzí.