Jak dnes prosperujete?

Nebýt výpomoci, které se nám dostává od města, jsme v řiti. Úřad městské části Praha 5 nám dává peníze na provoz, není to velký obnos, ale zaplatíme z něj činži, elektřinu a domovní správu. Náš divadelní prostor býval krytem civilní obrany a jeho správce je uznalý. Když jsme s ním jednali, slevil nám nájem, neboť, jak řekl, dobrou věc je třeba podporovat. Jednou za rok pak dostaneme obvykle grant v poloviční výši od pražského magistrátu vždy přímo na konkrétní inscenaci, takže mohu trochu odměnit i herce a vzít si něco za režii, jelikož jinak děláme vše zadarmo.

Máte zisk ze vstupného?

My tomu neříkáme vstupné, protože to je složité. My říkáme, že jsme divadelní klub občanského sdružení, které nás zřizuje, a hrajeme pro členy občanského sdružení, jejich přátele, případně známé. My nejsme veřejnosti obecně přístupní. Celý ten kolotoč předpisů a vyhlášek je tak složitý, že to jinak nejde. My zkrátka nevybíráme vstupné, ale dobrovolný příspěvek na úhradu provozu.

To jde na konto občanského sdružení a hradí se z toho úklidové prostředky, elektřina, náklady na ostatní inscenace, protože ne všechny dostanou dotaci. Pracujeme v hrozně primitivních podmínkách, na pozadí máme čtyři lanka, a když vytáhneme červený horizont, znamená to, že hrajeme zvesela, když zelený, tak jsme v přírodě, když černý, tak jsme smutní, komorní.

Jakou musí mít člověk povahu, aby celý život třel bídu s nouzí?

To já nevím. Začal jsem jako divadelník trošičku výstředního charakteru, protože jsem připravoval v Brně v divadélku X inscenace poezie. A když si přivyknete inscenovat poezii, pak není člověk sto dělat běžné divadlo, vybíráte si texty, které tou poezií aspoň voní, děláte tedy poetické divadlo, a to je složité, protože na to už lidé tolik nezabírají, to už odporuje obecnému vkusu. Když se na to zaběhnete, tak už se od toho nemůžete odtrhnout, nějaký běžný realismus, to pro vás neexistuje, ale živit se tím je hrozné.

Kdo s vámi hraje?

Nemůžu dělat s profesionálními herci, protože ti jsou školeni pro divadlo, které se odehrává ve větším prostoru. U nás kdyby hráli herci z Vinohrad nebo z Národního, tak to bude katastrofa, protože to je úplně jiný typ artikulace, jiný typ přednesu, jiný typ gest. Náš princip divadla je založen na absolutní bezprostřednosti, kde se nesmí ani jedním pohledem zalhat.

Míváte plné hlediště?

Neřekl bych.

Proč dneska poezie nikoho moc nebere?

Lidi mají všechno. Dříve, krom vyvolených, kteří měli tuzexové konto, měl každý prd, tak jsme hledali alespoň nějaký přesah. Pamatuji na akce Klubu přátel poezie v 60. letech. Jezdili jsme s Brouskem, se Šrutem, občas jel Vinant, někdy Šiktanc, taková inteligentní parta to byla, já fungoval jako recitátor, jezdili jsme po městečkách a byly narvané sály. Tři sta lidí nebyla výjimka. Ona také ta poezie, s kterou jsme jezdili, byla trošičku odlišná od tehdejší oficiální poezie a v lidech to budilo dojem, že je svoboda vyjadřování. Utíkali se k tomu, žili tím.

Vy jste odjakživa recitoval také beatniky. Připletl jste se také k té první legendární Ginsbergově návštěvě Prahy?

Ne. Ale byla to moje vina. Já jsem se připletl k tomu, když Ostermann začal ve Viole dělat Ginsberga, to bylo ještě před jeho příjezdem. A tuhle jsem našel kopii dopisu, kde jsem Ostermannovi psal, že už toho Ginsberga dělat nebudu. Jestli se mi obecenstvo znelíbilo nebo nějaké věci okolo, nevím, prostě jsem z toho odešel a pár měsíců potom přijel Ginsberg, ale já už do Violy nechodil.

Mně přišlo, že to je hrozná snobárna. To ještě nebyl underground, ale už byli takoví, co věděli, že existuje Ginsberg, zbožňovali Corsa, byly to zárodky nespokojené básnické generace. Pamatuji, jak básnířka Čerepková měla ve Viole večer poezie, dostala kytku a celá nasraná ji hodila do popelnice v průchodu, protože aby odbojná básnířka dostala kytku, to se neslušelo, to bylo hrozné faux paux.

Do Violy se stahovaly různé existence, tenkrát frčel fenmetrazin - Ostermann do sebe lupnul dvě tablety a pak se celý potil, když recitoval Ginsberga. Teď jsem se na stará kolena k beatnikům vrátil. Myslel jsem si, kdovíjaký to nebude mít úspěch u mladých lidí, když je ta poezie tak protistátní - vím, jak to na nás působilo začátkem 60. let, to byl vrchol vzpoury proti režimu a nezáleželo na tom, jestli ten režim je bolševickej, nebo kapitalistickej, protože pro nás to tehdy byla jedna pakáž. Ale kdepak. I ty anarchisti, co si k nám přišli beatniky poslechnout, tak seděli jak na koncertě vážný hudby. Jsou to zdegenerovaný anarchisti.

Pamatuji ve Viole na kulaté jubileum Ludvíka Kundery, kde jste recitoval jeho verše. Kundera byl tenkrát překvapený, co s jeho verši děláte. Měl pocit, že jsou jiné, snad i lepší.

Já vím. Řekl mi tenkrát, že netušil, co napsal. Ale to je pochopitelné. Člověk, když něco napíše, neví, že do toho dal mnohem více ze svého podvědomí nebo že to má obecnější dosah, než si myslel. Až jsem se divil, že byl překvapený, protože on všechno promýšlí a sám recituje své verše poměrně dobře.

Vy jste zažil básníka, který uměl recitovat sám sebe?

Myslím, že Kolář to uměl, zajímavě recitoval Mikulášek, hrozně špatně Skácel, který to jen tak řekl. Oni tihle interpreti vlastní poezie přednášejí dosti instruktážně, neumějí dát svým veršům emotivní náboj, předvedou konstrukci básně, ale aby to mělo větší působivost pro publikum, to se stane málokdy.

Existuje nějaký nový básník, kterého pro věk už sice nemůžete nebo nechcete recitovat, ale který by se vám líbil?

To já nevím. Já pořád ještě objevuji ty staré.

Myslíte, že by poezii prospělo, když už je v té krizi, aby se méně zavírala do knížek a více recitovala?

To by se ale muselo umět! Mám ve spolku dívčinu, která chodí na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a snaží se, aby se její kolegyně, bohemistky, přišly podívat na nějaké naše představení. Zásadně to odmítají, protože čas od času musejí jít na poezii do Památníku písemnictví a říkají, že to je hluboká otrava a příšerná nuda. Z toho důvodu se nechtějí přijít podívat na nějaké naše večery, o kterých si myslím, že tak zcela nudné nejsou.

Způsob, jakým se interpretuje poezie v rozhlase, je, až na pár výjimek, tak nudný, tak rétorický, tak založený jenom na dobře posazeném hlase, na dokonalé a až nelidské výslovnosti, že to lidem nic neříká. Pro mě je vrcholné vyznamenání, když mi švagr instalatér řekne, že mě slyšel recitovat v rádiu a že té poezii rozuměl. Ale jinak to jde každému jedním uchem tam a druhým ven a nic. Je to ušlechtilé a je to příšerné.

Já jsem zažil recitaci Ginsbergových veršů s harmoniem a bylo to pěkné.

No jo, měl jste štěstí, když se to umí, je to něco. Víte, recitovat poezii má smysl jedině v tom případě, když dáte posluchači větší zážitek, než jakého se mu dostane jako čtenáři těch veršů. Jinak to ztrácí smysl.