Jsou na něm nejen obrazy, ale také keramika či prostorové objekty. A jako bonus i tabla se zásadními body autorčina života doplněná bohatou fotografickou přílohou.

Srncová pracovala v šedesátých letech jako manekýna, a tudíž je nabíledni, že má ke kráse kladný vztah. Na výstavě je to patrné.

Pohádková hravost

Výtvarně je autorka blízko stylu, kterému se trochu pejorativně říká naivní umění. Jde o zobrazování skutečnosti dětskýma očima, ovšem na vysoké umělecké úrovni. V jejich dílech najdeme reminiscence nejen na pestrou barevnost Henryho Rousseua, ale také na buclaté figury s výraznýma očima Camilla Bomboise či modrou oblohu a bohatou zeleň Thomase Chamberse. Při pozorném hledání identifikujeme i snovou levitaci blízkou Marku Chagallovi.

Pan Vok se vrací z flámu.

Pan Vok se vrací z flámu.

FOTO: Jan Šída, Právo

Právě postavy plující vzduchem dávají Srncové dílům neuvěřitelnou lehkost a takřka pohádkovou hravost. To je případ obrazu Pan Vok se vrací z flámu. Šlechtic jede blankytem na archaickém kole a stíhá dámu v bílém, která drží klíče a květinu. A pod nimi se skví romantické město Český Krumlov.

Na rámu jsou kromě květin i znak města a dva medvědi. Podobně je koncipován Kulaté narozeniny na zámku (město nahrazuje jezírko s lekníny) nebo Operní festival v Praze (nad Prahou létají pohádkové bytosti).

Smutné oči intrikánky

Malířka se však neomezuje pouze na „chagallovské“ variace. Má ráda i portréty, na kterých defilují dámy s rozhozenými blonďatými kadeřemi a velkýma, trochu posmutnělýma očima. Dílo Milady a mušketýři posouvá původní charakteristiku Dumasovy postavy do trochu jiné dimenze. Intrikánka s čtveřicí mušketýrů ve výstavním dekoltu působí spíš jako cudná trpitelka než coby travička, vražedkyně a politická lobbistka.

Na výstavě jsou i vyloženě erotická témata. Sněhurka a 7 trpaslíků ukazuje rozkošnicky rozvalenou krasavici s jablkem v ruce, jejíž tělesná tajemství odhalují malí mužíčci, kteří po ní lascivně lezou. A na obraze Švédská mořská panna vzpomíná je blonďatá sexbomba se šupinatým koncem a žluto-modrou stužkou ve vlasech, která flirtuje s čápem.

Svět, který Emma Srncová ukazuje, působí dojmem šťastného a barevného vesmíru. Tak, jak to ukazuje dílo Benátky, setkání s J. Zrzavým. Na nábřeží pod sloupem s okřídleným lvem defilují křepčícíúčastníci karnevalu a malíř v pozadí připomíná spíše pohádkového dědečka.

Jako typický příklad toho, co dílo Emmy Srncové představuje, lze jmenovat iobraz Dej bůh štěstí, na němž je skupinový portrét spokojené rodiny (se psem, kanárem a kocourem), která se dívá z okna lemovaného bílým záclonkami.

Květiny a krajky přetékají na rám, což je pro malířku typický znak. Jako by tímto způsobem chtěla dát najevo, že to, co hledáme, je často blízko nás, máme to na dosah, ale mnohdy to neumíme vidět.