Článek
Co vás přivádí rok co rok začátkem srpna do Hronova?
Ať čtu noviny, otevřu televizi nebo zapnu rozhlas, jsem obklopen zprávami o lidech mocných a bohatých. Cítím se uměle vtahován do jejich světa a mám hlubokou potřebu alespoň na chvíli se z něho vymanit. Ještěže je tu amatérské divadlo. Můj kamarád Ludvík Vaculík napsal, že uznává jen divadlo amatérské, které se dělá s láskou a z lásky. Divadlo, za které se dostávají peníze, neuznával. I když to bylo přehnané tvrzení, což on ostatně vzápětí přiznal, shledávám na tom leccos, s čím souhlasím.
Jiráskův Hronov je skvělá příležitost k tomu, aby se sešli lidé, kteří divadlo dělají s chutí a z lásky, ne že jim to přináší peníze nebo moc. A do takového společenství já spěchám s velkou radostí.
Ovšem k tomu Vaculíkovu tvrzení musím dodat, že profesionální divadlo, jehož se cítím být součástí, rozhodně není nijak finančně lukrativní záležitost.
Zvláště na takzvané oblasti. Se vší vážností prohlašuji: Kdo v České republice dělá poctivé divadlo, nezbohatne.
Jaký tedy vidíte rozdíl mezi amatérským a profesionálním divadlem?
Amatérské divadlo je ostrov nebo ostrůvek, kde si lidé s divadlem mohou dělat, co chtějí, a nemusí se ohlížet na to, jestli to letí nebo ne a jestli na to diváci chodí. Profesionální divadlo toto hledisko nemůže z praktických, ale i teoretických důvodů vyznávat, protože není ostrůvek, ale kontinent, který nese kontinuitu.
Ale stále mě okouzluje svoboda amatérského divadla, jakou vnímám třeba v Ořechovském nebo Líšeňském divadle, kde si jdou tvrdošíjně za svým, s obrovským humorem se pouštějí do věcí, do kterých se profesionál pustit nemůže.
Jak dlouho na Jiráskův Hronov jezdíte?
Pravidelně od roku 1990, kdy jsem přijel poprvé jako ministr kultury. Myslím, že jsem od té doby moc ročníků nevynechal, snad jeden jediný v době, kdy jsem byl předsedou Parlamentu České republiky.
A jak dlouho jste spojený s amatérským divadlem?
Já jako amatér jsem začínal v brněnském Divadle x 61, jenže jsme se pohádali. Ona ta experimentující avantgarda byla tehdy dost dogmatická a já zase nesnášenlivý a paličatý, takže mě vyhodili. A poté vedly mé kroky k profesionálnímu divadlu Večerní Brno. K amatérům jsem se už nevrátil, ale nikdy na svá tři amatérská léta nezapomenu. Bylo nádherné, jak jsme v té době měli z profesionálního divadla legraci. A k určitému typu činohry jsem si od té doby vypěstoval odstup až dodnes.
V roce 1990 se říkalo, že štědrá státní podpora ochotnického divadla končí, takže mé vystoupení na tehdejším Jiráskově Hronově mělo být něco jako jeho pohřební píseň. Ale já jsem byl přesvědčený, že se ukáže, kdo a co z ochotnického hnutí je dalšího života schopné. A právě na tom ročníku jsem zhlédl kafkovské představení, které mě ujistilo v tom, že v té veliké svobodě se v amatérském divadle rodí cosi, co mu nedá zahynout.
Amatérské divadlo už v sedmdesátých a zejména osmdesátých letech suplovalo to, co nesmělo profesionální divadlo. Ideologický dohled na ně tak přísně nenahlížel. V té době vzešli z amatérského hnutí režiséři Petr Lébl nebo J. A. Pitínský…
To je pravda. Třeba Pitínského Ochotnický kroužek v Brně byl pro mě zjevením. V jeho inscenacích Matka nebo Ananas promluvila mladá generace a já jsem se najednou jako konformista ze šedesátých let chytil za nos. Takže už v lůně dohasínajícího režimu se rodilo cosi nového a obrodného, na co jsem byl velmi zvědavý.
Amatérské divadlo si uchovalo pluralitu názorů a stylů. I na Jiráskově Hronově každoročně vidíme tradiční klasické činohry, dokonce operety, ale i experimentální divadlo…
A to je právě ten ostrůvek svobody, na němž se všechno snese a kde nevládne nesnášenlivost. Kdežto profesionál je často hluboce přesvědčen, že jedině divadlo, jež dělá on, je to pravé. Jsou to dva světy, které jsou svým způsobem komplementární, protože znám profesionální režiséry, kteří s obrovskou chutí a prakticky zadarmo pracují s amatéry.
Z historie známe velké herecké osobnosti, Zdeňkem Štěpánkem počínaje, které si vždycky s amatéry rády zahrály. Výrazová různorodost amatérského divadla mě okouzluje a shovívavý úsměv, který jsem jako člen avantgardní ixky měl vůči tradičním ochotníkům, už mě dávno opustil.
Máte s amatérským divadlem zkušenost i jako autor?
Mé hry jsou určeny spíš pro publikum klubových sálů do sto, sto padesáti sedadel. Navíc jsou to takové přesné hry, s nimiž si režiséři moc neužijí. Ale zcela se z toho vymkla Balada pro banditu, která slaví úspěchy jak u profesionálů, tak amatérů. Vznikají inscenace někdy výborné, jindy s určitými problémy plynoucími z nepochopení. Jako když jeden soubor nahradil Štědroňovy a mé písně lidovkami, čímž to celé získalo úplně jiné, daleko smířlivější vyznění. Tehdy jsem byl zlý autor a zakázal jsem mu to takto provozovat. Nakonec jsme se dohodli na oboustranně přijatelném kompromisu. Jinak jsem viděl mnoho pojetí a některá z nich velice dobrá.
Je něco, co vás u amatérů zarazilo nebo zaráží?
Jednu věc amatérští divadelníci nesnášejí moc dobře a to je kritika. Zažil jsem to i v případě jednoho amatérského nastudování Balady pro banditu, kde si na Eržiku pozvali profesionální zpěvačku populární hudby. Když jsem jim to na diskusi po půlhodině permanentní chvály vytkl, byl konec.
Ani profesionál není z kritiky moc nadšený, ale přece jen vám mezi čtyřma očima přizná, že jste třeba měla pravdu. Amatéři, kteří tomu věnují volný čas a dělají to s velkým zaujetím a láskou, bývají vůči kritice dost nesmiřitelní. Zároveň však ti praví amatéři, které mám rád, jsou si vědomi, v čem je jejich síla a do čeho se drát nemají. A pak jsou chvíle, kdy se člověk na jejich představení mění v pokorného diváka a je zasažen jejich autenticitou a její vnitřní potřebou.