Režisér Jurij Ljubimov je považován vedle Brooka, Wajdy či Bergmana za legendu světového divadla druhé poloviny 20. století. Weissova hra Marat a markýz de Sade měla v Moskvě premiéru na den přesně před šesti lety, Taganka se s ní představila českým divákům už před čtyřmi lety v Plzni na festivalu Divadlo. První Lujbimovovou inscenací Na Tagance byl v roce 1964 Brechtův Dobrý člověk ze Sečuanu a nejslavnější byl Hamlet (premiéra 1971) s Vladimirem Vysockým v titulní roli.

Před 33 lety jste s Vladimirem Vysockým inscenoval Hamleta jako rebela s kytarou. Jakého prince dánského byste na moskevskou scénu uvedl dnes?

V podstatě stejného, úplně stejného.

Změnil jste se nějak za těch čtyřicet let?

Já vždycky pracuji svým stylem. Metodu práce jsem nezměnil, jen jsem ji vylepšoval. Ani jsem nezměnil svou oddanost divadlu. Uchoval jsem si po celou tu dobu stejný styl a manýru.

Víte o nějakém svém nástupci Na Tagance? Určil jste už někoho, kdo vás vystřídá?

Víte, já nejsem ruským prezidentem, takže nevím, kdo by mohl být mým nástupcem. Pokud se objeví nějaká vůdčí osobnost, pak povede divadlo. Tuto funkci však musí zastávat kompetentní člověk. Až přestanu pracovat, divadlo si nějakou dobu ponechá stávající repertoár. Doufám, že stát divadlo nezavře. Skupina talentovaných herců si může pozvat režiséra, který pracuje podobným stylem jako já. Žádného nástupce nemám, ale to neznamená, že se tento nástupce neobjeví.

Stanovil jste si nějaký termín, dokdy ještě chcete pracovat?

Dokud můžu kontrolovat situaci na zkouškách a představeních, tak pracovat mohu. V mém věku se však člověk mnohem dříve unaví.

Jako jeden z mála ruských režisérů máte smysl nejen pro humor, ale také pro ironii. Jako by lehce ironická pobavenost všemi a vším kolem vás byla trvalým podtónem vaší trpělivosti.

V těch poměrech, které vládly v naší společnosti přes sedmdesát let, by se člověk zbláznil, kdyby bral všechno vážně. Kdyby všecko prožíval, rozčiloval se, srdce by to nevydrželo. Spoléhat se na vlastní trpělivost také nestačilo. Přežít ve zdraví se dalo jenom s pomocí humoru a ironie. A teď se bohužel ukazuje, kolik lidí to nedokázalo.

Kolik jich vzalo všechny ty ideje, které nám vtloukali od malička do hlavy, vážně, uvěřilo v jejich pravdivost. Lidi si zvykli, že se o ně stát postará, že na ně "myslí", že má povinnost jim všechno dát. Jenže normální svět je tvrdý, každý se musí sám snažit, musí být, jak se dříve říkalo, "strůjcem svého štěstí". Že to tak lidi neberou, je, myslím, naše hlavní tragédie.