Burešová se pokusila o divadlo velkého gesta a prostoru, ale ve výsledku převážila okázalá forma nad obsahem. Cestu k modernímu sdělnému divadlu si režisérka zahradila už volbou archaického překladu O. F. Bablera z počátku 40. let, který ve snaze respektovat úsečnou jednoslabičnost anglického originálu ostřeluje diváka i herce tvrdou palbou krátkých slov v nepřirozeném slovosledu, který často umisťuje významová slovesa na samý konec veršů. Herci se snaží deklamovat, co jim síly stačí, ale k divákovu sluchu dolétá jen tříšť vět zbavená smysluplného sdělení.

O čem se tato archaizovaná skotská balada hraje, je vskutku těžko uhodnout. Na prázdné scéně odhalené až na zadní holou stěnu jsou od začátku do konce přítomni víceméně všichni herci, ale smysl tohoto gesta režie nijak neobjasnila. Zajímavě, byť i ne nově, uvedla režisérka trojici "vědem" (Daniela Kolářová, Simona Postlerová a Jana Marková) - ve večerní róbě i houmlesácké dotěrnosti se stávají pobavenými diváky i nenápadnými iniciátory Macbethova zkázonosného vzestupu a pádu.

Režisérka ale i tento motiv záhy opustí a ve druhé polovině už nalézáme divadelně omšelé "ježibaby" tahající ze sudu kašírované zkrvavené hlavy. Obsazení macbethovského páru Vilmou Cibulkovou a Jiřím Dvořákem slibovalo mnoho, naplnilo méně.

"Velké divadlo" na vinohradské scéně

 Cibulková dokáže i ve zkratce naznačit smyslnost a sžíravou, neukojenou ambicióznost Lady Macbeth, ale od začátku nasazuje hladinu exprese tak vysoko, že už nemá kam gradovat a propadá se do křeče. Tam, kde má mít Lady Macbeth pevně otěže v rukou, ocitá se pod kopyty svých vnitřních běsů.

Jiří Dvořák působí vedle Cibulkové méně výrazně než obvykle, byť se velmi poctivě a zjevně v intencích režie snaží o postižení "raskolnikovovských" stínů svého Macbetha. Ale jak stoupá horečka expresivní inscenace, ztrácejí oba na věrohodnosti, zvláště když režisérka nechá Cibulkovou ve stěžejní scéně Lady Macbeth střídat hlasové rejstříky i grimasy (navíc v ostře karikaturním líčení) od odcizeně kašpárkovských po temně tragické odstíny.

Vinohradský Macbeth místo aby diváka atakoval aktuálními tématy i silným příběhem, což obojí Shakespearova tragédie štědře nabízí, útočí na jeho smysly křikem, burácením na kovové barely a stereotypně využívanou patetickou hudbou Vladimíra Franze.

Ohlušený divák odchází možná s představou, že toto je to pravé "velké divadlo", ale o čem a proč se právě dnes hraje na Vinohradech Shakespearův Macbeth, to se, obávám, nedozví.

William Shakespeare: Macbeth

Překlad O. F. Babler, úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie H. Burešová, dramaturgie Š. Otčenášek, scéna Karel Glogr, kostýmy Samiha Malehová, hudba Vladimír Franz. Premiéra 16. 11. 2004, Divadlo na Vinohradech.