Padělatelé a jejich specializované dílny se objevují prakticky se vznikem umění jako takového. Velmi často to jsou talentovaní tvůrci, kteří však neměli dostatek trpělivosti, štěstí anebo se minuli s aktuálním vkusem, a proto se z nich nestala velká jména. Zneuznání a uražená ješitnost byly mnohdy hnacím motorem toho, aby dokázali sobě i druhým, že na to mají.

Jednoduchá genialita nápadu

Jedním z takových umělců byl jeden z nejvýraznějších falzifikátorů v historii výtvarného umění a největší padělatel dvacátého století, nizozemský malíř Han van Meegeren, plným jménem Henricus Antonius van Meegeren (1889–1947). Ačkoli se zaměřil na padělky děl několika barokních mistrů, jeho hlavním zájmem se stal nizozemský mistr Jan Vermeer van Delft (1632–1675).

Ten proslul především interiérovými obrazy, specificky pojatým světlem a do svých kompozic vkládal i symbolické odkazy. Často také opakoval určité výtvarné prvky, například černobíle šachovnicovou dlažbu v místnostech. V raném období maloval i náboženská témata, ale není přesně známo, kolik jich vytvořil a jaké.

A v tom tkvělo jádro van Meegerenova geniálního nápadu. Pochopil, že když namaluje kopii známého obrazu, třeba Leonardovy Mony Lisy, brzy ho odhalí. Začal tedy „objevovat“ ztracené van Delftovy oleje s náboženskou tematikou. Protože je nikdo nikdy neviděl a on je opentlil bohatou legendou, měl s nimi na trhu úspěch.

Kristus a cizoložnice - dílo zakoupené maršálem Göringem.

Kristus a cizoložnice - dílo zakoupené maršálem Göringem.

FOTO: katalog Meegerenovy výstavy v Rotterdamu

Rychle zbohatl, prodával údajné originály jak soukromníkům, tak institucím. Dílo Emauzští učedníci, které vytvořil, například viselo coby hlavní klenot v rotterdamském Muzeu Boljmans Van Beuningen a stálo padesát osm tisíc liber.

Kdyby prodával své padělky domácím a nemířil výš, mohl zřejmě dožít v klidu. Jenže začala druhá světová válka, nacisté Nizozemsko okupovali a fanfarón van Meegeren si vyhlédl obludně velkou rybu.

Byl jí říšský maršál, bývalý letec, samozvaný odborník na umění a také jeho sběratel Hermann Göring. Tomu prodal přes prostředníky za čtyři milióny liber obraz Kristus a cizoložnice.

Umělec či kolaborant

Karta tvůrci přestala padat po válce. Americká armáda totiž našla v rakouských solných dolech Göringovu uměleckou kolekci a jedním z nalezených obrazů byl Kristus a cizoložnice. Pátrání po tom, kdo a jak nelegálně dílo nacistickému pohlavárovi prodal, dovedlo policisty až k van Meegerenovi. Byl obviněn z kolaborace a hrozilo mu dlouholeté vězení, ne-li trest smrti.

Malíř se chopil poslední šance a tvrdil vyšetřovatelům, že je namaloval sám. Ti mu samozřejmě nevěřili, a tak aby se zachránil, musel své tvrzení dokázat. Namaloval ve vězení nový obraz ve Vermeerově stylu. Navíc z části odtajnil, jak docílil téměř dokonalých kopií.

Především musel použít staré plátno ze sedmnáctého století, které získal z bezcenných obrazů té doby. Barvy si připravoval sám a míchal do nich rozdrcený bakelit, který po zahřátí a ztvrdnutí popraskal a vytvořil archaickou patinu. A v neposlední řadě léta sledoval techniku starých mistrů, takže se dokázal vcítit do jejich výtvarného nitra.

Nakonec, aby dokázal své tvrzení, načrtl původní motiv, který byl na plátně, na něž namaloval Emauzské učedníky. Rentgenová expertiza mu dala za pravdu. To ukazuje i scéna v šestnáctém dílu televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky, v němž hlavní roli falzifikátora hraje slovenský herec Andrej Hryc.

Štěstí v neštěstí

Van Meegeren se nakonec z dlouholetého vězení vyvlékl, v roce 1947 dostal rok, ovšem královna mu měla udělit milost. Nedočkal se jí však, neboť 30. prosince 1947 zemřel na selhání srdce. Jeho falza se však prodávají i v dnešní době velmi dobře. V roce 1997 se jeden obraz vydražil za téměř jeden milión korun.

A proč se stal Han van Meegeren padělatelem? Kromě finanční stránky ho hnala kupředu touha dokázat odborníkům, že mu křivdili, když prohlašovali na akademii, že nemá výrazný talent a že to nikam nedotáhne. Proto se rozhodl, že je znemožní svými padělky, které oni nepoznají a koupí je od něj pro sebe nebo do renomovaných galerií. Jedním z nich byl například historik umění Abraham Bredius, jenž nevědomky padělky legitimizoval, když o nich publikoval v odborném tisku.

Han van Meegeren patří mezi takzvané zločince gentlemany, kterým laická veřejnost, na rozdíl od odborníků, drží palce.