V recenzi na vaše letošní album Rock n Roll Consciousness americký hudební magazín Pitchfork píše, že používáte vnější agresi, abyste dosáhl vnitřního blaha. Děláte to tak?

To je zajímavé. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem agresivní. Minimálně ne v současné době.

Tedy jste býval?

Když jsem byl mladý, určitě jsem byl agresivnější a emocionálně méně vyzrálý. Možná mám rád zvuk, který zní agresivně. Ale nemluvíme o agresi, která je škodlivá a ubližuje. Jde spíš o určitou energii, o zesílení.

Mám rád mnoho rockových kapel s hodně těžkým zvukem, ale není to agrese, co by mě na tom přitahovalo. Viděl jsem spoustu hardcoreových skupin, které jsou agresivní, a přišlo mi to až směšné. Jsou na pódiu, tedy v bezpečném prostředí. Je to čisté divadlo. A v běžném světě je agrese spojená s násilím a pro to nemám žádné sympatie. Mám rád spíš zkreslení, hlasitost a podobné věci.

Jaké emoce tedy do hudby v poslední době vkládáte?

Spíš mi jde o komunikaci, která nás přesahuje, o hudbu, která člověka povzbudí. Vždycky jsem chtěl dělat muziku, jež člověka zavede do jiného světa. Nebo mu aspoň zprostředkuje zážitek, který není obvyklý. Mělo to být něco, co vzbudí posluchačovu zvědavost, co ho bude fascinovat. Protože když jsem byl mladý, hudba mě moc nefascinovala. Tedy aspoň ne střední proud, i když je hodně popových kapel, které mám rád. Ale vždy mě fascinovaly některé osobnosti.

Kdy jste se cítil poprvé fascinován hudbou?

Když jsem začal vídat některé zajímavé podoby hudebních figur. Jako byl třeba Captain Beefheart a jeho klobouk. Nevypadal jako nějaký obyčejný rockový umělec. Měl vlastní image a obklopovala ho zajímavá aura. Byl jedinečný, nepodléhal nějakému sdílenému hudebnímu světu. To mě zajímalo.

Anebo když jsem na začátku sedmdesátých let poprvé spatřil fotografii zpívajícího Iggyho Popa, který byl celý ve zlatě. Hned mě zajímalo, jak tenhle obraz zní.

Vy máte hudbu vůbec spojenou s vizuálním vnímáním, že ano? Četla jsem, že některé písně z aktuálního alba jste svým spoluhráčům nejprve namaloval, aby pochopili vaši představu.

Jednoznačně. S hudbou nezacházím žádným tradičním způsobem. Rozumím tomu, ty postupy znám, ale nejsem člověk, který by seděl a skládal noty. Když si sednete a píšete, je to hodně o struktuře. Je to velice akademické a já si myslím, že hudba je spíš spirituální záležitost.

Nicméně v tom existuje určitá rovnováha. Když stavíte píseň, skládáte jeden úsek za druhým. Stavíte kostky, což mě docela baví. Ale víc se toho děje, když improvizuju. Tomu věnuju hodně času, je to důležitá součást mé tvorby. Hrát s dalšími hudebníky, kteří jsou improvizaci oddaní, je pro mě to pravé. Mám pocit, že se v hudbě snažím vyjádřit barvy. Ať už používám jakoukoliv techniku, důležitá je múza, která je za tím.

Čistá improvizace je tedy víc vzrušující než skládat písně, nahrát album a pak výsledek představit na festivalu?

Obojí má stejnou hodnotu. Díky albům zase můžeme hrát na festivalech a podobně. Může to znít divně, ale větší spříznění cítím s hudbou, která je daleko experimentálnější, než abychom ji hráli na festivalech. Nicméně má kapela je rokenrolová, takže hrajeme písničky. Občas mám ale pocit, že festivaly nejsou pro druh hudby, který je mi nejbližší, úplně to pravé.

Existuju mezi dvěma spektry. Nicméně doufám, že nás vždy budou na festivaly zvát. Přeji si, aby ty světy koexistovaly.

Ve světě hudby se pohybujete od konce sedmdesátých let. Objevujete v poslední době něco úplně nového?

Já v této kategorii vlastně nikdy neuvažoval. Ten koncept, že je něco nové, je pro mě nedůležitý. Myslím, že to není třeba. Moc mě nezajímá, jestli přijdu s něčím, s čím nikdo přede mnou nepřišel. Nevadí mi používat jazyk, který už tu je. Je v pořádku, když lidem má tvorba bude od začátku blízká, protože v ní něco poznají.

Rozhodně bych uměl přijít s radikálními nápady. Není problém přijít do studia a nahrát album bizarních skladeb, ale nic mě neinspiruje k tomu, abych to udělal. Baví mě využívat formu, kterou zkoumám už léta: dvě kytary, bicí, baskytara. Mám opravdu rád tuhle naprosto základní sestavu.

Vnímáte, že je váš hudební život rozdělen do odlišných kapitol, nebo je pro vás jen kontinuálním vývojem?

Když se ohlédnu, tak to vidím. V danou chvíli to ale nevnímáte. Nicméně posledních šest nebo sedm let je skvělá kapitola. Dělám hudbu, která je pro mě velmi pravdivá a osobní. To se zdá jako důležitá etapa.

Ale obecně bych řekl, že jsem vděčný za to, co dělám s lidmi, které mám kolem sebe. Jsou to zajímaví hudebníci. A jsem vděčný za to, že mám za sebou minulost, která mi to umožňuje. Lidé mají k Sonic Youth určitý respekt a díky tomu mám privilegium, že mohu ve své práci pokračovat a hledat nová místa.

Obecně se ale svou kariérou moc nezaobírám. Možná je to tak, že ji mám vlastně za sebou a teď mám obrovské štěstí, že mohu dělat, co mě baví, bez ohledu na to, jestli se to finančně vyplatí, či ne. Nikdy to ale nebylo moc o penězích. Sounic Youth neprodávali žádné závratné množství desek, spíš jsme byli platformou pro experimentování.

Užíval jste si dobu, kdy jste se se Sonic Youth proslavili?

Nikdy jsem nás nepovažoval za velkou kapelu. Na konci devadesátých let nebo na začátku tisíciletí jsme dosáhli určité úrovně. V devadesátém pátém jsme byli hlavními hvězdami festivalu Lollapalooza a mám pocit, že tehdy nás lidé pochopili. Od té doby se kola točila a fungovalo to, kamkoliv jsme šli.

Já ale tehdy měl pocit, že je potřeba udělat krok stranou. Nevzrušovalo mě to, bylo to příliš snadné. Tehdy jsem začal přemýšlet o dalších projektech. Nevěděl jsem, že se na sólovou dráhu kvůli rozpadu kapely vydám tak jako tak.

Ale k vaší otázce – nikdy jsme nesnili o slávě, přišla postupně. Jako každá kapela jsme měli dobré i špatné chvíle. Celkově to ale bylo naprosto úžasné. Sice už je to hrozně dávno, ale tohle období definovalo můj další život.