Česká kinematografie je – pokud jde o pravidla a peníze – zhruba tam, kde chtěla být před jedenácti lety. Co to znamená?

Když jsem v roce 2006 nastoupila do odboru médií a audiovize na ministerstvu kultury, tehdejší Státní fond na podporu a rozvoj kinematografie byl jeho součástí a měl rozpočet 58 miliónů korun. Teď je to konkurenceschopná samostatná instituce, která zastřešuje i podporu ve formě filmových pobídek, propagaci prostřednictvím Českého filmového centra a Filmovou komisi, která láká zahraniční producenty, aby v Česku natáčely filmy.

Na podporu máme každoročně 350 miliónů korun, což je složeno jednak z příspěvků kin, televizí, kabelů a satelitů, stejnou částku přidává recipročně i stát. Na filmové pobídky máme schváleno 800 miliónů ročně na tři roky dopředu, takže můžeme dát vědět zahraničním partnerům včas, jak jsme na tom. Jsme tedy na krásném bodě nula a může nastat rozvoj kvality.

Myslíte si, že kvalita s penězi opravdu zásadně souvisí, nejde spíše o invenci?

Vezměte si třeba maďarský oscarový film Saulův syn. Vypadá minimalisticky, ale je za ním velký rozpočet na vývoj, výrobu a především na propagaci. Aby se povedlo dílo, které je levné a úžasné, to se stane omylem, nebo zázrakem. Mě deptají filmy, na kterých lidé pracují z lásky a nedostanou zaplaceno, kde se honí každá koruna, škrtají se lokace i scény. To se pak i z kvalitního scénáře stane ploštice.

Dosud žádali scenáristé o grant na první verzi scénáře společně s producenty, a byli tak na nich hodně závislí. Letos jsme to udělali tak, že jediná uznatelná položka v žádostech na literární přípravu je scenáristův honorář za první verzi scénáře. S tou pak teprve jde za producentem s tím, že na dalších verzích budou spolupracovat.

Rada fondu rozhoduje o tom, zda projekt peníze dostane, nebo ne. Není to příliš subjektivní rozhodování?

Máme kvalitně sestavovanou radu, protože spoluzodpovědnost za dotační politiku má filmová obec. Jedině ta může navrhovat kandidáty, ministr kultury z nich vybírá a Poslanecká sněmovna radu jmenuje. Lze tedy předpokládat, že filmaři navrhují ty, jimž důvěřují. Každý rok se tři vymění, aby se neutvořila jedna parta, takže každý rok může zavanout nový vítr.

Zdůvodňuje rada svá rozhodnutí veřejně?

Vždy, když rada zhodnotí a rozhodne o projektech v dané výzvě, je na webových stránkách tabulka, v níž je uvedeno, kolik dal který radní kterému projektu, k tomu je tam souhrnné odůvodnění celé výzvy a jednotlivá odůvodnění pozitivních rozhodnutí. Ta negativní tam nepíšeme, protože nechceme na webu zveřejňovat, co je ve scénáři špatně. Ale píšeme je žadatelům v dopise, takže zpětnou vazbu mají.

Podporu dostane pokaždé pět nebo šest projektů, žádá jich třeba pětadvacet…

Vedly se dlouhé debaty o tom, kolika projektům a kolik peněz se má dávat. Ale vyplynulo, že když dostane každý nebo skoro každý 600 tisíc korun, není to k ničemu. Je lepší dát těm filmům, které jsou opravdu připravené do výroby, jsou kvalitní a mají potenciál, hodně peněz – většinou třicet procent rozpočtu – než všechny podfinancovat.

Celkově je to ohromný balík. Jak je postaráno o to, aby sloužil opravdu podpoře?

Všechny peníze – jak peníze z kin, televizí, reklam, kabelů a satelitů, tak od státu – jsou účelově určeny zákonem o audiovizi na podporu kinematografie. To znamená, že jdou do grantového schématu a nelze jimi financovat nic jiného. Nelze je použít na platy zaměstnanců, na platy radních, na nákup kancelářských potřeb ani na veřejnou zakázku. Pokud by se tak stalo, je to porušení zákona.

Přesto nemohou být peníze samospasitelné, dokud nebudou kvalitní scénáře a dramaturgická příprava. Obojí je na českých filmech kritizováno nejvíc.

Rada si velmi zakládá na dramaturgických koncepcích, protože dramaturg je nesmírně důležitý, má být prostředníkem mezi scenáristou, režisérem a producentem. My se snažíme ho do procesu výroby filmu povinně dostat, ale víme, že dramaturgové u nás skoro vyhynuli. Teď jsme s Janem Svěrákem vymysleli koncept, který se jmenuje dramaturgický inkubátor. Budeme sem vozit dobré dramaturgy ze zahraničí, aby ty naše učili.

Česko se podílí na mezinárodních koprodukcích, i k tomu pomáhají granty?

Zcela zásadně. Donedávna byla naše účast jen finanční, protože grant byl tak malý, že nebylo možné vstupovat do koprodukcí s tvůrčím záměrem a uměleckými profesemi. Myšlenka minoritních koprodukcí spočívá v tom, že ten podíl je sice minoritní, ale pořád dost velký na to, abychom mohli participovat i autorskými právy a uměleckým podílem.

Řadu českých, Státním fondem podpořených projektů ale mnoho diváků nevidí, nelákají je, a přitom odedávna platilo, že film bez diváků nemá smysl.

Nesmíme zapomínat na to, že kromě domácí kinodistribuce jsou tu ještě domácí a zahraniční festivaly, a to pak čísla vypadají úplně jinak. Film, na který přijde doma 14 tisíc diváků, posbírá na festivalech klidně 600 tisíc dalších. I o ty v kinematografii jde.

Vždycky budou lidé, kteří si chtějí jít do kina jen odpočinout, a pro ty jsou akční filmy nebo lehké komedie, které sice udělají těch 600 tisíc diváků doma, ale nikam je nevyvezeme. A film je z celé kultury nejjednodušeji vyvážený artikl, díváte se na film a něco si o té zemi myslíte. Pověst, že fond podporuje jen nekoukatelné arťárny. je lichá, stačí se podívat na statistiky. Jen zatím máme málo kvalitních diváckých filmů.