Hlavní obsah

Autorem Voynichova rukopisu psaného neznámým jazykem je Jiří III. z Lichtenštejna

Právo, František Cinger

Irena Hanzíková přeložila třetinu tzv. Voynichova rukopisu. Obsah ji vede k závěru, že autorem rukopisu je podle textu a s vědomím let, kdy vznikl, i z dalších indicií moravský šlechtic Jiří III. z Lichtenštejna, původem z Mikulova, tridentský biskup a římský kardinál.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Irena Hanzíková s prací na rukopisu začala 6. prosince 2012...

Článek

Ilustrovaný svazek pergamenových listů psaný dosud neznámým jazykem byl pojmenován po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, který ho odkoupil v roce 1912 v Itálii z knihovny jezuitského řádu. Dnes leží v trezoru americké univerzity v Yale. Vazby na české země jsou však velmi silné, a to od samého počátku.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Irena Hanzíková s obrazem kalichu hořkosti.

Jako první vlastník je uváděn na začátku 17. století v Praze žijící alchymista Georgius Barschius, jmenovaný také jako Jiří Barš nebo Jiří Bareš. Po jeho smrti v roce 1662 rukopis získal Jan Marek Marci z Kronlandu, renesanční lékař, fyzik a matematik, rektor Karlovy univerzity. Po všech dalších peripetiích, kdy se měl objevit i v knihovně císaře Rudolfa II., se svazek čítající 240 stran, dochovaných údajně z původních 272, ocitl právě v Yale. Podle ilustrací zobrazujících ne známé rostliny se po staletí uvažovalo, že jde zřejmě o druh herbáře.

Začala jsem v roce 2012

„S prací jsem začala 6. prosince 2012, to byla první noc mého luštění,“ říká nad faksimile vydaným u nás knižně v roce 2012 nakladatelstvím Cad Press s názvem Voynichův rukopis, nejzáhadnější kniha světa.

„První slovo, větu jsem přečetla v březnu 2013. Jak už jsem řekla, je to kniha života, kterou si autor psal sám pro sebe. Jde o velmi citlivý soukromý deník duchovního. O jeho intimní vyznání se Bohu, kdy každá rostlina vyjadřuje, jak se vnímá on sám v dané situaci. Funguje to tak, že se mu při pohledu na rostlinný motiv živě vybaví událost z jeho života i vlastní smýšlení,“ říká a dodává: „Pro překladatele vyžaduje porozumění textu nepředstavitelné úsilí – tisíce hodin, v úplném tichu, o samotě. Bez věcí moderní doby, které by narušovaly soustředění.“

Od srpna 2016 přeložila sedmnáct stránek. Podle paní Hanzíkové jsou texty nesmírně citlivé, navýsost soukromé. Vypovídají o autorových zcela osobních událostech. Zaznamenává si, co se zrovna přihodilo.

O čem uvažuje. A nevyhýbá se důvěrnostem, vlastnímu intimnímu životu. Což v případě duchovního vyžaduje opravdu dávku odvahy.

Sama se sebou vedla souboj, zda má vůbec právo vynést je na světlo světa. A stále si klade otázku, zda jsou vůbec vhodné k veřejnému vydávání. Autor si podle ní nepřál, aby jeho vnitřní diskuse a svěřování se s důvěrnými zážitky a informacemi vůbec někdo četl. Až se styděla, k jak intimním vyznáním se dostala.

„Stejně unikátní, neopakovatelný je způsob zakódování. Myslela jsem na to, jak bude vše přijato. Všechny fantaskní úvahy, že jde třeba o poselství mimozemšťanů, jsou zcela mimo. Texty jsou to krásné, dojemné, obohacující čtenáře. Autor měl zjevně čas přemýšlet o všem možném. Jsou tam hluboké filozofické úvahy o životě. O povaze, o příčině a následku lidského chování. O tom, co vede ke štěstí a zároveň čím zaniká. Hodně stránek je věnováno Bohu samotnému. Autor se vyznává z lásky k němu. Jak mu na něm záleží,“ uvádí dále Hanzíková.

Slib obnoveného života

Autorovy zkušenosti ze života, které rozvádí do všeobecné roviny, platí podle ní i pro všechny lidi. Nakonec i pro dnešní dobu. Na povaze člověka se za těch šest set let uplynulých od vzniku rukopisu nic nezměnilo.

Dodejme jen, že ho v roce 2009 podrobili odborníci univerzity v Arizoně radiouhlíkovému rozboru, který na 95 % sdělil, že rukopis vznikl mezi lety 1404 až 1438. Srovnáme-li si to se životopisnými daty, která známe o Jiřím III. z Lichtenštejna – Mikulova, podnětem k napsání byly zřejmě bolavé zkušenosti z města Tridentu i z časů trojpapežství. V Tridentu se proti jeho církevní moci stavěli jak měšťané, tak šlechta. I on se ocitl na šachovnici světské a církevní moci, kde se váha jednotlivých figur někdy až v rychlém sledu výrazně měnila.

„Doba vzniku rukopisu není v textu uvedena, vycházím ze zaznamenaného a ze zjevných souvislostí,“ vysvětluje paní Hanzíková.

Přečetla spoustu krásných stránek o lásce. Autor zároveň popisuje, jaké to je, když někomu cit lásky chybí. A jsou tam i zvěsti, které dostává od Pánaboha, čímž dochází k naplnění jeho citu. Komunikuje s Bohem a je také od něho navštěvován. Prožívá s ním velmi úzký vztah. Souznění s ním je krásné a duši naplňující.

„Na této stránce se vyznává z lásky k Pánu a ze souznění s ním,“ říká nad konkrétním listem a cituje slova o tom, že všechno špatné překoná: „Když radost odchází, nezastíní duši smutek. Neutrpí má citlivost. Vyženu na květ. Sám bez vody. S milostí tvou smysl naleznu. Láska tvá mne nechá slzami zalít suchý pařez a stoupat po cestě tvé. Strach neznat, ctít tě, cítit se chráněný.“

Zaznamenává, co mu všechno Bůh slibuje za lásku a za věrnost v jeho příštím životě. Autorovi je totiž zvěstováno znovuzrození. On tuto převratnou zvěst zpočátku odmítá. Říká: „Sám soudný odmítnu klam. Po tmě zas dětství mít.“

Po několika stránkách se přiznává, že ho tato zvěst drží nad vodou. Další, druhý život má být daleko krásnější, má být prožitý s velkou láskou, která autorovi chybí. Za několik stránek se přiznává: „Bez krásné zvěsti nemohu už žít, vytrvat v dobrém, uchránit se zlého.“

Ona zvěst, že za nějaký čas má přijít znovu na svět, mu dodává sílu žít. Říká ještě: „Ctím tvou zvěst. Mám sílu kvést. Vše činím rád. Nestrádám… Když cítím stín čistý vedle sebe, že jsem navštívený, žhnu předat vše, co Tvou vůlí shledám. Šířit své svědectví: Žít čistě.“

Paní Hanzíková se také svěřuje se způsobem luštění. „Dívám se na znaky, ani si k nim nesedám. V hlavě kombinuji nejrůznější možnosti. Jde o jazyk šifrovaný ve staročeštině. Jednotlivé symboly jsou pokaždé písmena, jejichž podoba je vedena stále se měnící šifrou, kombinací, kterou neprozradím,“ říká.

Neustále se proměňující šifry

Foto: Petr Hloušek, Právo

Vlevo slib věrnosti: „Úctu mně v každém utrpení vzdanou proměním na vřelý cit... Čekáním poblíž budu tě chránit, odhánět nebezpečí, vytvářet ti cestu bez trní…

„Kód se mění a platí jen pro určité úseky. Jeden sešit bude chybět – ten bude obsahovat šifry, které neuvidím. Tak nevím. Jak říkám, šifra se průběžně proměňuje a platí jen pro určitý úsek. Potom se zase změní a platí pro další úsek.“

Plynule podle ní nelze číst. Pracně se luští každé slovo. Ukazuje Slib věrnosti, kde je plno nových znaků. Nabízí text, který podle ní nelze zapomenout: „Úctu mně v každém utrpení vzdanou proměním na vřelý cit. Poctu, čest, lásku věrnou. Věř mi, že nechám tě šťastného hladit v lásce bez výhrad… Čekáním poblíž budu tě chránit, odhánět nebezpečí, vytvářet ti cestu bez trní… To už by stačilo,“ uzavírá svůj projev.

Šifry vedené ve staročeštině by vysvětlovaly neúspěch nejrůznějších počítačových analýz, mnohá zkoumání světových odborníků na kryptografii. Těžko si lze představit počítačový program, který by byl schopen analyzovat staročeštinu, aby jí rozuměli povětšinou v angličtině uvažující analytici. Natož průběžně se měnící šifru. Technika přece jen nemá empatii lidského mozku.

„Každá rostlina je sám autor, vyjadřuje jeho pocity, životní příběh, který zrovna popisuje. Jak se sám zpodobňuje v dané situaci. Jak se v konkrétní životní situaci sám vidí. Vyplývá to zřetelně z textu. Jsem si jistá, že další text zpětnou vazbou potvrdí význam ilustrace,“ říká a cituje slova u jedné z kreseb: „Smyslný cit i stvol zdobí, ostnatým chmýřím milosrdenství se pyšní listy, květy cit lásky posílí…“ Krásné jsou názvy, které s kresbami souvisí: Kalich hořkosti, Pohár nečistoty…

S vyjádřením odborníků na psychologii souhlasí ilustrace vedená v ostrých rysech a se špicemi, kde mluví autor o strázni svého bytí. Mnohé indicie dosud vyslovené lidmi, hledajícími cestu k porozumění Voynichovu rukopisu, získávají v podání paní Hanzíkové smysl.

Proč tajný jazyk

Autor se zjevně musel uchýlit k zašifrovanému textu. Představímeli si dobu Jana Husa, kdy na pranýř či na hranici nevedla cesta dlouhá, přihlášení se k myšlence znovuzrození by bylo smrtelně nebezpečné. Nejen pro člověka „obyčejného“, natož pro biskupa či možného kardinála. Toho si byl duchovní, který text napsal, podle paní Hanzíkové dobře vědom. Myšlenky o znovuzrození katolická církev razantně odmítá, a to i dnes.

„Mohli by ho upálit,“ říká a upřímně dodává: „I dnešní pan farář se s podivem vyznal, že do kostela chodí lidé, kteří věří ve znovunarození. A netušil, že tam jeden takový zrovna sedí. Jsem věřící, chodím do kostela, ale na znovunarození věřím, to se přiznám. Že tu nejsme jen jednou.“

Kdo byl Jiří III. z Lichtenštejna – Mikulova

Jiří III. z Lichtenštejna – Mikulova byl synem Hartneida III. (1353/ /1358–1377) a jeho ženy Anny ze Šternberka. Narodil se v roce 1360 v Mikulově, v tamní linii Lichtenštejnů, která vymřela v roce 1691. Jak bylo zvykem, coby druhorozený syn byl určen ke kněžské kariéře.

Studoval na univerzitě ve Vídni, kde se díky vazbám k Habsburkům stal v roce 1381 kanovníkem u sv. Štěpána a rovněž kancléřem univerzity. V roce 1389 pak kanovníkem Dómu sv. Štěpána v Pasově. Rakouského vévodu Albrechta III. doprovodil do Říma, kde se stal apoštolským protonotářem. V roce 1390 byl i díky jeho podpoře zvolen biskupem v městě Tridentu (dnes Trentu). Město spravoval v kulturních a politických stycích s českými zeměmi.

Po celou dobu své církevní vlády nad městem byl však ve sporu s jeho emancipujícími se představiteli a se šlechtou, které podporovali i venkované z okolí, vedeni tyrolským knížetem Fridrichem IV. Jejich odpor vedl k jeho dvěma rezignacím, a to v letech 1407 a 1409, kdy musel město dokonce opustit a vrátil se do Mikulova. Seznam jeho za bavené knihovny v roce 1407 svědčí o mimořádné šířce jeho zájmů.

V době papežského schizmatu ho Jan XXIII., nám dobře známý Baldassare Cossa, který mj. vyhlásil v roce 1412 zostřenou klatbu na mistra Jana Husa a všechny, kteří se s ním stýkali, jmenoval kardinálem, a sice 6. 6. 1411. Toto jmenování však Jiří III. odmítl.

Podporoval ho císař Zikmund, který inicioval svolání kostnického koncilu. Ten rozhodl o abdikaci tří papežů a časem prosadil volbu nového, jímž koncil po složitých jednáních zvolil v roce 1417 Martina V. Tomu vyjadřoval podporu i Jiří III. Dokonce se díky jeho zásahům mohl nedlouho před smrtí vrátit do své diecéze. Konflikty s městem a jeho představiteli se však obnovily. Zemřel 25. 8. 1419 na zámku Neu-Spaur. Historiografie spekuluje o tom, že mohl být otráven.

Reklama

Výběr článků

Načítám