Mezi dvěma krajními body zrození a smrti, vymezující náš čas na tomto světě, se uskutečňuje přehršel potkávání, rozcházení, míjení i navazování kontaktů s dalšími obyvateli planety. Ovšem pouze fotograf s talentem objevovat neviděné nám může díky pozastavenému času ukázat jejich tichou poetiku.

T. Polívka fotí a potkává lidi.

T. Polívka fotí a potkává lidi.

FOTO: Jan Šída, Právo

A když navíc, jako v případě Polívky, není líný vyrazit do zemí, jako jsou Etiopie, Sýrie, Nová Guinea, Indie nebo Jemen a navazovat s domorodci kontakt, může vytvořit opravdu zajímavá díla.

Prezentované portréty totiž nevznikaly náhodně, na dálku a prostřednictvím anonymity teleobjektivu. Tvůrce s lidmi, které se rozhodl portrétovat, nejprve mluvil, navazoval přátelství a posléze si získal i jejich důvěru.

Za každým snímkem cítíme jeden lidský privátní příběh. Vodítkem, díky kterému do něj můžeme přece jen aspoň trochu nahlédnout, jsou jednak krátké autorovy texty u jednotlivých prací a pak i oči portrétovaných. Díváme se jimi do hluboké duše Afarské dívky z Etiopie, Súfijského duchovního z Pákistánu, malé tibetské holčičky či náčelníka divokého kmene na Nové Guineji.

Žena kmene Mursi, Etiopie.

Žena kmene Mursi, Etiopie.

FOTO: Tomáš S.Polívka

Exotické figury v barevných krojích

Jestliže však chceme pochopit, o co fotografovi šlo, musíme se na hlavní hrdiny jeho snímků přestat dívat jako na exotické figury v barevných krojích, výstředních turbanech a válečných barvách na tvářích. Lidé jsou na všech kontinentech v podstatě stejní a my se s nimi buď potkávat chceme, anebo je budeme ignorovat.