Ve středu 14. června vystoupí v pražském Rock Café a na koncertě pokřtí svůj první videoklip k singlu I Don’t Mind.

Poměrně brzy jsme začaly dostávat nabídky na vokální spolupráce s jinými kapelami

„Kapelu 20 Minutes jsme se sestrou založily v Praze v roce 2010. Bylo nám čtrnáct, chodily jsme na základku a s kamarády jsme se dohodli, že budeme hrát. Měli jsme samozřejmě velké záměry a cíle, ale brzy jsme pochopili, že to nebude tak snadné,“ řekla Právu Denisa. 20 Minutes hráli zpočátku hlavně v nevábných pražských putykách, do kterých vzhledem ke svému věku vizuálně příliš nezapadali.

Sestry Katzerovy sice stály v jejich čele, nicméně tehdy to nebyl pouze jejich projekt, nýbrž plnohodnotná hudební formace. V roce 2014, kdy už se o těch dvou na pražské hudební scéně vědělo a jejich kapela prodělávala první zásadní personální krizi, se rozhodly založit její další činnost na svých osobnostech. Repertoár byl ostatně stejně na nich, podílely se na něm hudebně i textově.

Raději duo

Tehdy se z 20 Minutes stalo duo, a byť jsou dnes dvojčata na koncertech doprovázena dalšími muzikanty, za názvem kapely hledejme výhradně je.

„Poměrně brzy jsme začaly dostávat nabídky na vokální spolupráce s různými jinými kapelami. Začalo to nabídkou od Luno, absolvovaly jsme divadelní turné s Mandrage, vystupovaly jsme s The Drain, Adamem Vopičkou a dalšími,“ konstatovala Denisa.

První minialbum Songs Written By Mary vyšlo v roce 2013. O dva roky později ho následovalo EP The Dream In My Pocket. „Když nás bylo v kapele víc, pouštěli jsme se do rockových nebo folkových písniček. Jakmile jsme zůstaly dvě, naše tvorba se stočila k popu, ale jsou v ní i nádechy country nebo soulu,“ představuje hudební vývoj skupiny Simona.

Psát písničky prý není těžké. Denisa to dělá už od sedmé třídy základní školy. „Zpočátku to bylo lehké, byla jsem schopná složit každý den jednu a tehdy mi Simona říkala továrna na texty. Postupem času je to pro mě ale složitější, souvisí to totiž hodně s tím, že jsem ke své tvorbě více kritická a chci, aby se k lidem dostalo jen to nejlepší,“ vysvětlila. V jejich písních jsou anglické texty. Mají za to, že ten jazyk k hudbě patří, a nehodlají to měnit.

Patří mezi takzvané buskery. „Baví nás na tom hlavně ta bezprostřední odezva. Na koncertech v klubu lidé buď zatleskají, anebo třeba ne. Na ulici za námi mohou přijít hned a říct nám, co si o naší produkci myslí. Mohou dokonce přijít uprostřed písničky, kterou zrovna hrajeme. Navíc se nám asi jen na ulici může stát, že nám někdo nechá jako finanční příspěvek stokorunu se svým telefonním číslem. Dal nám ji jeden Ital, který tvrdil, že má sestra je jeho vysněná žena,“ směje se Simona.

„Jednou jsme hrály v Mostecké ulici v Praze, kde je ubytována spousta turistů, písničku What’s Up od 4 Non Blondes. Je velmi slavná a během naší produkce se postupně otevírala okna a lidé si ji začali zpívat s námi,“ prozradila Denisa.

Simona pak ještě upřesnila, že na ulici hrály poprvé ve svých patnácti letech a nezanedbatelným důvodem byl fakt, že se tenkrát v Praze pouliční hraní povolilo. „Viděly jsme také tenkrát hrát Jakuba Ondru, což nás naprosto okouzlilo. Velmi nás inspiroval,“ dodala.