Co vedlo vedení Opery Národního divadla k rozhodnutí obnovit inscenaci premiérovanou v roce 1967 na wagnerovských slavnostech v Bayreuthu, lze jen stěží odhadnout. Nejspíš spojení tří Wagnerů – skladatele Richarda Wagnera, vnuka Wolfganga, dlouholetého uměleckého ředitele Bayreuthského festivalu a režiséra původní inscenace, a skladatelovy pravnučky Kathariny Wagnerové, stávající ředitelky wagnerovského festivalu a režisérky obnoveného nastudování inscenace svého otce v Národním divadle. Tři „W“ mohou být sice dobrým marketingovým tahem, ale Wagnerovu dílu rozhodně nijak neprospěla.

Od nepovedených aktualizujících inscenací posledních let skočila Opera ND rovnýma nohama do inscenačního pravěku a na scénu přivedla inscenaci s ponurou, špatně nasvícenou scénografií (o světelné režii v moderním smyslu nemůže být řeč), v níž se pěvci ztrácejí vizuálně i zvukově. Z hlediska režie představuje jen o málo víc než kostýmovaný koncert.

Souboj Lohengrina (Aleš Briscein) a Telramunda (Olafur Sigurdarson) vypadá jako scéna z historického velkofilmu.

Souboj Lohengrina (Aleš Briscein) a Telramunda (Olafur Sigurdarson) vypadá jako scéna z historického velkofilmu.

FOTO: Patrik Borecký

Postavy spolu většinou nevstupují do kontaktu, jsou aranžovány do statických póz, obklopuje je nehybný sbor v kostýmech a aranžích připomínajících pamětnické historické filmy. Ostatně máchání kašírovanými meči a zpomaleně pochodující sbory oprávněně vyvolávají vzpomínky na scény z českých filmových komedií parodujících operní zvetšelost. Scházela už jen kašírovaná labuť. Ta promítaná na zadní horizont si s ní ale moc nezadala.

Kvalitní hudební nastudování a pěvci

Staronového Lohengrina v ND tak zachraňuje hudební stránka. Německý dirigent Constantin Trinks prokázal, že je vskutku wagnerovským interpretem: od prvních tónů předehry buduje promyšlenou, výrazově i dynamicky vypracovanou koncepci díla, která dává možnost orchestru blýsknout se v plném zvukovém lesku (a nutno ocenit, že orchestr tuto možnost využil a předvedl se výrazně lépe, než je jeho běžně slýchaný standard!) a přitom dýchá se sólisty. Jen ansámbly zůstaly utopené v masivním orchestrálním proudu.

Eliška Weissová (Ortrud) a Olafur Sigurdarson (Telramund) tvoří pěvecky i herecky vyrovnanou dvojici.

Eliška Weissová (Ortrud) a Olafur Sigurdarson (Telramund) tvoří pěvecky i herecky vyrovnanou dvojici.

FOTO: Patrik Borecký

Sólistické obsazení první premiéry bylo vyrovnané, s jedinou výjimkou, týkající se bohužel titulní postavy. Wagnerovský tenorista Stefan Vinke nepotvrdil svou hvězdnou pověst. Jeho hlas zněl povětšinou mdle, bez barvy a výrazu, zpěv zcela postrádal emoci ve vztahu k Else, kterou moc nevnímal. Vinke vstoupil do inscenace ve finále, bez zkoušek.

Tato praxe velkých hostujících hvězd se ve výsledku nevyplatila. Z jeho premiérového Lohengrina byl patrný sólistický odstup, kdy pěvec necítil společné pulzování orchestru ani kolegů a nezapadal do celku hudebního nastudování. V závěru sice předvedl suverénní pěvecký výkon, ale celkově byl nejslabším článkem inscenace. Lze se jen těšit na oba alternanty dalších premiér, domácího Aleše Brisceina i korejského pěvce Charlese Kima.

Eliška Weissová jako překvapení premiéry

Jako Elsa zazářila Dana Burešová suverénním, procítěným a prožitým pěveckým výrazem i éterickým zjevem a herectvím. Její Elsa je něžná i tragicky vznosná. Po Alžbětě z Tannhäusera, za niž si odnesla Cenu Thálie 2008, je to další krásná wagnerovská postava v jejím repertoáru. Pro pražské publikum byla překvapením mezzosopranistka Eliška Weissová v roli Ortrud. Ne pro ty, kteří znají její zahraniční úspěchy.

V této roli debutovala před čtyřmi lety ve Slovenském národním divadle (v portrétu v programu ND o tom nepadne ani slovo), ale od té doby prodělala její Ortrud velký vývoj co do výrazové a dynamické plasticity, kterou předvedla v dialogu s Telramundem i Elsou, jistoty výšek i preciznější výslovnosti. Z pánského obsazení dominoval premiéře Telramund islandského barytonisty Olafura Sigurdarsona mohutným hlasem i jevem a živým herectvím.

S Weissovou tvořili vyrovnanou dvojici, jíž bohužel statická režie neumožnila větší rozehrání jejich vztahu. Jevištně upozaděný, ale pěvecky vynikající a výrazově propracovaný byl Král Heinrich Jiřího Sulženka a rovněž Hlasatel Jiřího Brücklera, jehož hlas zní stále působivěji. Velký podíl na hudební kvalitě premiéry měly i spojené sbory obou operních těles, zejména mužský, i když ten zpočátku zněl poněkud zvukově zastřeně.

Pětihodinová inscenace se dvěma až příliš dlouhými pauzami bude pro běžného diváka nejspíš velkou výzvou. A to zejména pro svou jevištně nezáživnou podobu, nikoli hudebně. Proč se Lohengrin na scéně Národního divadla objevil v podobě, jež musela být zastaralá už před padesáti lety, lze jen těžko pochopit. Sólistické obsazení v dalších premiérách nabídne nicméně řadu zajímavých osobností.

V sobotní druhé premiéře vystoupí v titulní roli Charles Kim, Elsu vytvoří německá sopranistka Edith Hallerová, Ortrudu Eva Urbanová a Telramunda Martin Bárta. Hraje se od 18 hodin v historické budově Národního divadla.

Richard Wagner: Lohengrin

Hudební nastudování a dirigent Constantin Trinks, režijní koncepce a scéna Wolfgang Wagner, režie obnoveného nastudování Katharina Wagner, kostýmy Thomas Kaiser, adaptace scénografie a světelný design Marc Löhrer, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar. Premiéra 9. června v Národním divadle, Praha

Celkové hodnocení: 60%