Kurátoři rozdělili expozici, kterou tvoří 54 grafických listů z období 2008 až 2014, panel s obaly Dylanových alb a černobílé snímky Alana Pajera, mapující setkání písničkáře s Václavem Havlem a Bořkem Šípkem v roce 2003, na dvě části. V přízemí jsou především americká témata a ženské akty, v prvním patře pak díla inspirovaná francouzským prostředím.

Hranice mezi citací a vykrádáním představuje velice jemnou linii

Slunečnice jako výtvarné východisko

Co se týče Dylanových uměleckých východisek, je zřejmé, že ideově čerpá z francouzského výtvarného umění přelomu devatenáctého a dvacátého století, především z Henriho Matisse, Paula Cézanna a Vincenta van Gogha. Je jejich pozorným žákem. Když se díváme na dílo Slunečnice, je na první pohled jasné, u koho hledal inspiraci.

Bob Dylan: Alan Pajer fotil Dylana v roce 2003.

Bob Dylan: Alan Pajer fotil Dylana v roce 2003.

FOTO: Jan Šída, Právo

Goghovské pojetí je ovšem v tomto případě spíše volným rozvedením notoricky známé vizuální kompozice. Podobnou cestou jde také u Zátiší s broskvemi, které výrazně evokuje typické cézannovské motivy.

U amerických témat přimíchává do francouzského základu i vlivy svých krajanů. Sítotisk Čerpací stanice Standard, který vytvořil v roce 1966 Ed Ruschka, nepřímo ožívá na jeho pracích Floridská krajina, Vine Street, západní Los Angeles nebo Holbrook, Arizona. Klasická malířská technika si na nich podává ruku s americkým pop artem. Jako by se impresionista nebo naivista rozhodl, že bude malovat warholovským způsobem. Díky tomu vznikl zvláštní hybrid všemožných stylů, který ovšem nepostrádá neotřelý šmrnc a originalitu.

Bob Dylan: CornerFlat.

Bob Dylan: CornerFlat.

FOTO: katalog výstavy


Když zpěváci malují

Stejně jako u svých textů, i v případě výtvarné tvorby Dylan volně cituje a skládá vedle sebe různé narážky či nepřímé odkazy. Je pak na posluchači, respektive divákovi, jestli hru pochopí a bude ochoten hledat souvislosti, anebo nad tím mávne rukou. Hranice mezi citací a vykrádáním ovšem představuje velice jemnou linii, kterou lze snadno překročit.

Výstava Boba Dylana boří také jeden mýtus. Totiž že když slavný herec nebo muzikant maluje, tak nikdy nedosahuje jeho produkce valné úrovně a jeho díla si budou kupovat pouze snobové, které zajímá primárně slavné jméno, ne výtvarné umění jako takové. Leccos by o tom mohli říci třeba kytarista Rolling Stones Ronnie Wood nebo zpěvák Karel Gott.

Ovšem výše popisovaná výtvarná díla mají velmi slušnou úroveň, a pokud by člověk nevěděl, kdo je vytvořil, tipl by si bezpochyby na talentovaného malíře, který se věnuje jen a pouze výtvarnému oboru.