Že nepůjde o klasickou "Prodanku" v krojích s holubičkami, bylo jasné všem, kdo znají tvorbu tandemu Nekvasil - Dvořák. Potvrzovaly to i šeptané zvěsti o zapojení členů Tyršova Sokola, založeného v době, kdy se Smetana pustil do kompozice opery.

Sokolové a Sokolky ve slušivých uniformách vskutku prostupují celou operou, do jejíhož děje občas i aktivně zasáhnou. To by ale samo o sobě odpor publika nevzbudilo. Důvodem se stalo hromadění špílců a fórků bez ladu a skladu, nahrazujících skutečně nový výklad díla, jež vyústilo v tlustě nevtipné extemporování komediantské scény.

Jeník vyjel po Mařence, ale erotika se nekoná

Sbor v šedomodrých kostýmech á la čínská pracovní armáda je při vstupním Proč bychom se netěšili stylizován do pohyblivého beltéma na téma "Jak žije náš venkov"- pere se prádlo, nabízejí koláče, brousí kosa, zvedají hrabě atd. Jeníka a Mařenku hrají nejprve dvě krojované děti, za něž "playbackem" zpívají sólisté ukrytí ve sboru. Proč, těžko říci, zvláště když je bez čitelnější motivace vystřídají jejich dospělí dvojníci.

Při prvním setkání vjede Jeník Mařence rukou pod sukni zkušeným pohybem návštěvníka erotických salónů. Ale ani o sexu se tu nehraje a hrát nebude. Jak také, když Jeník má svůj "fan klub" složený ze Sokolek, takže Mařenka se stává přebytečnou. Stejně tomu bude i při setkání Mařenky s Vaškem. Ten je mile obtloustlý Sokolík, jemuž se přes všechnu snahu cvičení nedaří. Všudypřítomní Sokolové vytvoří půvabnou břízkovou alej pro "Věrné milování", jindy nadbytečně přihlížejí dění, případně je svým cvičením ilustrativně obehrávají.

Kecal v rudém sametovém overalu a černém plášti připomíná spíš principála komediantů, Mařenka s množstvím copánků a rudou čelenkou zase Nšoči. Ve sporech s rodiči se občas staví mrtvou a uléhá na katafalk se zkříženýma rukama. Kecal s Jeníkem se klaní oltáři s obrovitými napěněnými pivy, žel jen kašírovanými. Jinak se pošťuchují či srážejí na zem. O charakteru postav, neřkuli o jejich vztazích, se tu nehraje. Je to Prodaná nevěsta řetězených klipů útočících osamoceně, tu více tu méně zdařile, na divákovu bránici.

Principál mávající americkou vlajkou popudil

Vše vrcholí zbytnělou činoherní scénou komediantů s výmluvným (leč nezpívajícím) Principálem Ondřeje Pavelky, který semele, co mu slina na jazyk přinese - od degenerující přírody až po Honzu Nedvěda. Vyčte publiku, že se nesměje, a svou kankánovou společnici vyzve: "Anča, ukaž nohy!" Ještěže ho v bitce vojáků s indiány, inscenované po způsobu pantomim Cirkusu Humberto, zastřelí a přikryjou americkou vlajkou, takže ho může nahradit Vladimír Doležal, který uzpívá "Milostné zvířátko". Mávání americkou vlajkou se stalo poslední kapkou, kterou přetekla trpělivost diváků a ti začali hlasitě projevovat nelibost.

Inscenace se děje prakticky na holé scéně, zarámované siluetou vesnice, jež jakoby z oka vypadla Svobodově scéně k Macháčkovým Našim furiantům (náhoda či záměr?), a posléze se "chagallovsky" naivistickým prospektem.

Nic proti modernímu pojetí, jen kdyby přišlo s precizním výkladem a alespoň trochu naslouchalo Smetanově hudbě. To se však neděje, takže Jeník při jímavě lyrickém "Zdaleka pane jsem, až z moravských hranic" může klidně cifrovat. Jen když je legrace.

Kvalitu nové inscenace zachraňuje hudební nastudování, i když ani to se neobešlo na premiéře bez problémů. Dirigent Dohnányi nasadil hned v předehře temperamentní furioso, které ale orchestr zvládl s virtuozitou a vtipem. Jeho pojetí je promyšleně dynamicky i výrazově odstíněné, nekryje zpěváky, kteří si tak mohou dovolit jemnější výraz. Tomáš Černý part Jeníka nekřičí, ale opravdu zpívá a jeho hlas má i smetanovskou vroucnost.

Pro Mariu Haan je Mařenka tak trochu mimo obor, ale sólistka se s ní vyrovnává podle svých sil kultivovaně, a to i ve chvílích, kdy ji režisér nechá celou árii odzpívat vleže. Nevhodné aranžmá se podepsalo zřejmě i na nevyvedeném sextetu, z něhož trčely jednotlivé hlasy. Vaška zvládá na výbornou Jaromír Březina, zkušený Luděk Vele by měl roli Kecala očistit od nepřesností zejména v nástupech. Dobře připravený byl sbor, jemuž svižná tempa dirigenta Dohnányiho připravila nejednu horkou chvíli.

Diváci odměnili potleskem sólisty, sbor i orchestr, který si poprvé přišel pro odměnu až na jeviště, bučením a voláním hanby pak inscenátory. Ti se jistě mohou vymluvit na konzervativní operní publikum. Měli by si ale položit otázku, kdo na Prodanou nevěstu do Národního divadla chodí a proč.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

Dirigent Oliver Dohnányi, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Krejzková, pohybová spolupráce Števo Capko, choreografie Petr Zuska, režie scény komediantů Michal Dočekal, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturg Pavel Petráněk. Premiéra 12. 11. 2004 v Národním divadle.