Váš hrdina se pohybuje na pomyslné ose mezi Raoulem Wallenbergem a Andersem Breivikem. Ke komu má blíž?

Blíž nemá ani k jednomu. Wallenberg je nedostižný vzor a Breivik hrozba, memento. A také to něco vypovídá o naší době od druhé světové války po současnost. Wallenberg jakožto švédský diplomat díky vydávání pasů zachránil tisíce maďarských Židů před deportacemi do vyhlazovacích lágrů. Na konci války ho Rusové unesli a následně věznili v Lubjance, a pak ho asi zabili, i když to není úplně jasné. Zkrátka už se nikdy nikde neobjevil. Jedna vyšetřovací komise taky po roce 1989 dospěla k verzi, že ho Sovětský svaz chtěl vyměnit za ruské špióny vězněné ve Švédsku, ale to na výměnu nepřistoupilo. Tohle všechno byla odměna za to nepředstavitelné hrdinství.

Breivik však zavraždil spoustu nevinných lidí…

…ale dostalo se mu řádného soudu a pohodlného vězení, a ještě si stěžuje na nelidské zacházení. U soudu – před kterým mimo jiné hajloval – se opravdu domohl toho, že mu bylo dáno za pravdu v tom, že mu byla neoprávněně kontrolována korespondence a prohlížena cela a že byl izolován od vězňů.

Oba případy vnímám jako protipóly, i když oba jsou zvrhlé. V prvním bylo zvrhlé chování stalinských pohůnků a sovětského režimu, ve druhém je bezpochyby zvrhlé to, co udělal Breivik, a také to, jak se na něj po tom všem berou ohledy, i když on žádné ohledy nebral a nebere. Je to doklad toho, jak je politicky korektní demokracie slabá.

Ve své knize uvádíte názvy filmů a citáty z knih, navíc se hrdina jmenuje Štěpán Hrdina, což je odkaz k románové prvotině Jamese Joyce. Je to čtení pro intelektuály?

To asi ne, aspoň jsem se o nic takového nesnažil, protože sám se rozhodně za intelektuála nepovažuju. Kdyby si to o mně někdo myslel, tak by mě to vlastně urazilo, navíc snad tomu dostatečně předcházím.

Odkaz k Joyceovu textu Stephen Hero se mi líbil, protože jsem to bral jako dobrý způsob pojmenovat tohoto nehrdinského hrdinu, jak praví publicistické klišé. Ale jinak je to příběh z literárního prostředí. Štěpán je takový pohrdavý diletant, tak proto je v něm několik citací z jiných literárních děl bez toho, aby bylo řečeno, z jakých, protože on to nepozná.

Vyjadřujete se také k otázce, jak a proč psát v současné literatuře o historii. Není vaše novela nakonec také součástí tohoto trendu?

Klidně to tak můžeme říct. V tom případě jsem ale došel spíš k tomu, že mé postavy se o tomto úskalí baví. Většinou jim totiž takové psaní připadá neupřímné a zištné… Chápu, že někdo třeba pátrá po tom, co se stalo jeho babičce, a pak napíše, jak po tom šel a co vypátral. A samozřejmě to může být jen vyfabulované, ale musí to být uvěřitelné. Ale nějak nedokážu číst takové ty romány, které předstírají, že jsou tam – v těch zákopech, lágrech.

Připadají vám vnitřně falešné?

Nedávno jsem četl román o první světové válce, který byl výborně napsaný, ale já měl pořád pocit, že čtu jenom kompilát od někoho, kdo si přečetl Na západní frontě klid, Cestu zpátky od Remarqua a bůhvíco ještě… Zkrátka jako kdybych lízal nanuka a nesundal si obal. V tomhle ty přímé účastníky asi nelze nikdy předčit, říkám si a myslím třeba na Josepha Hellera, který opravdu byl za druhé světové války u letectva.

Ale na druhou stranu musím přiznat, že jednoznačně nevěřím ani na to, že někdo, kdo to musel prožít, to musí napsat daleko lépe než ten, kdo to neprožil. Je to totiž také věc představivosti a empatie. Kdybychom vedle sebe dali například Ditu Saxovou a Pana Theodora Mundstocka, dokázali bychom říct, který z autorů prošel koncentračními tábory a který ne?