Byla velká radost vidět Mzdu strachu z roku 1952 s nezapomenutelným Yvesem Montandem. Antonioniho Zvětšenina časem neztratila nic z toho, čím v roce 1966 uchvátila svět, stejně jako muzikál Boba Fosse All That Jazz s Royem Scheiderem a Jessicou Laneovou nebo Wajdův Člověk ze železa. A nejlepší je vidět na červených schodech pořád krásnou, sošně důstojnou Catherine Deneuveovou a pak se jít podívat na Bunuelovu Krásku dne, v níž hrála v roce 1967 titulní roli.

Své sedmdesáté narozeniny si Cannes připomínají i výstavou ve festivalovém paláci, kde si nad fotografiemi z minulých ročníků člověk uvědomí, jak se svět mění. Tehdy, v časech „starého paláce“, chodili po pláži třeba Claudia Cardinalová s Burtem Lancasterem a s živým gepardem (Gepard vyhrál Zlatou palmu v roce 1963), dnes chodí hvězdy včetně ní jen pod dozorem ochranky po červeném koberci.

Ale ještě pořád jsou to Cannes, a letošní ročník ukázal jejich lesk a slávu venku a na plátnech i všechny problémy současného světa.