Jenže 50. léta nebyla dobou, kdy zrovna kříže měly dovoleno se zázračně hýbat. Státní bezpečnost tehdy následně zatkla pátera Josefa Toufara a nechala natočit sprostý propagandistický snímek pro uvědomění mas.

Ten účelově zostouzel samotného vesnického kněze a měl lidem ukázat podrývající moc církve a její úsilí, s nímž se snažila popouzet občany proti socialismu a tehdejší kolektivizaci. Páter Toufar byl zatím při výslechu brutálně ubit k smrti, při dobové propagandistické rekonstrukci musel dokonce duchovního zastoupit figurant, údajně sám náměstek ministra vnitra Čížek.

Polišenský se rád ve svých televizních filmech vrací do historie. O tom svědčí i jeho Ex offo, příběh advokáta hájícího K. H. Franka, a snímek Gambit, věnovaný událostem v Babicích z roku 1951. Jeho a Drbohlavova nová čihošťská "rekonstrukce", natočená téměř po 50 letech od oněch událostí, se snaží pravdivěji vrátit do minulosti.

Provokativní na filmu je to, že autoři zachovali původní jména autentických osob a jednotlivé scény jsou opřeny o pečlivé studium historických materiálů. Tak to tehdy nějak mohlo být, říkají nám, když sledujeme záběry farářova zatčení či sadistických výslechů.

Film nemá ambice, aby nabídl vlastní verzi toho, co se ani dnes s naprostou jistotou neví, totiž, jak k samotnému záhadnému pohybu kříže došlo. Namísto toho se ubírá dvěma směry. Didakticky a ve strohých náznacích nastiňuje tragédii skromného pátera (úctyhodný Viktor Preiss), jenž se dostal do spárů nelidské moci, je nucen se "zříct svého Boha" a posloužit komunistické propagandě. Ačkoliv třeba disputační minutky u výslechu na téma Boha a Gottwalda trhají uši.

Kruté znásilnění farářovy duše

Vedle toho se autoři zaměřují více na dramata dalších účastníků - obyčejných lidí - dávné tragédie. Před diváky se poté odvíjí melodramaticky ozvláštněný příběh filmaře, parchanta na ženský a režiséra objednaného dobového dokumentu Neumanna (svůdce Jiří Langmajer), jenž se nakonec zamiluje do Toufarovy hodné neteře a zároveň hospodyně Marie, z níž by měla radost například babička Boženy Němcové (Klára Issová jako stoprocentní naivka). Láska umělci otevře oči nejen ve vztahu k ženským duším, ale i k jeho dokumentaristické službě režimu.

Dobrosrdečný policista Goldbricht (Ladislav Potměšil tentokrát jako polda prvorepublikového střihu) zase pochopí, že i jedno nevinné hlášení může mít tragické následky - že by si dal příště větší pozor? A jeho elév (Saša Rašilov) se vedle poučení o policejních metodách nové doby naučí konečně házet (sic) čepici na věšák - ani k tomu nepotřeboval "těch dvacet let".

In nomine patris je osvětovým historickým filmem s dobrými úmysly, který sice svižně dramaticky uhání a vytváří poměrně dost postav. Na druhou stranu se mu zoufale nedaří to na tomto filmu nejtěžší, totiž evokovat dobu 50. let. A nejde v tomto případě jenom o ledabyle stavěné retro, kde například scéna z hospody má mnohem blíže k nedávné pravidelné televizní estrádě z hospody, než k tuhému desetiletí komunistické represe.

Polišenský nedovedl vytvořit atmosféru úzkosti a svírající, "všudypřítomné" represe, která sleduje, odposlouchává a kontroluje. Postava hromotluka a vesnického kulaka naivně šustí papírem a náměstek Čížek (Michal Pavlata) je kamenný technokrat jen obdařený rajcovním darem řeči.

Sadistický vyšetřovatel představuje sice nechutnou karikaturou, ale na estébáckého Mefista je zároveň moc velký trouba. In nomine patris není tedy žádným zázrakem, nenabízí nový pohled, ani klíč k té době. Nejde přeci jenom o to, že i ten obyčejný polda z vísky či ambiciózní filmař se v tom režimu nevědomky a tragicky zaplétali a asistovali u těžkých zločinů státní moci. Oni ten sytém pomáhali vytvářet, svým strachem i svými malými osudy.

In nomine patris, Česká televize 2004, 97 min.

Režie: Jaromír Polišenský, scénář: Jan Drbohlav, hudba: Vladimír Roubal. Hrají: Viktor Preiss, Klára Issová, Jiří Langmajer, Pavel Kříž, Michal Pavlata, Ladislav Potměšil, Saša Rašilov, Lucie Vondráčková.