Hlavní obsah

Marina Stěpnova: Láska je podstatou života

Právo, František Cinger

V edici Světový bestseller Knižního klubu vyšel román ruské spisovatelky Mariny Stěpnovové Lazarovy ženy. Je to příběh nadějného vědce Lazara Lindta, kterého vzal na moskevské univerzitě po skončení první světové války pod svá ochranná křídla matematik Sergej Čaldonov. Lind se ale zamiloval do učitelovy ženy Marusji, která se stala jeho první životní láskou. Kniha dosud vyšla v šestadvaceti zemích světa.

Foto: Milan Malíček, Právo

Z filoložky a šéfredaktorky pánských časopisů se stala literární hvězda.

Článek

Mezi vaše lásky patří ruská náboženská poezie osmnáctého století. Co vám poskytuje?

Bylo to téma mé dizertační práce, věnovala jsem se zpočátku vědecké činnosti jako filolog. V osmnáctém a ještě v devatenáctém století existoval u nás zvláštní druh poezie věnovaný jen duchovním a morálním hodnotám. Nemyslím si, že by to mělo přímý vliv na mou literární práci, ale zůstalo mi vědomí, že mravnost je v člověku to hlavní. Myslím si, že neexistují špatní lidé, ale špatné skupiny, řekla bych až bandy lidí. Jsem přesvědčena, že každý člověk, když si s ním promluvíte, bývá dobrý.

A jak dopadá srovnání světa osmnáctého století a našeho času očima poezie?

Jsou to velké rozdíly. Tehdy se začala rodit svobodná ruská poezie. Byla to doba carské vlády. Rolník, kněz, to bylo úplně stejné, byli otrokem svého cara. Žil tehdy básník Vasilij Kirilovič Treťjakovskij, který zpočátku psal o tom, jak před ním klečí na kolenou a drží v zubech nádobu s vodou. Koncem století už básníci s carem rozmlouvali. To byla revoluční změna.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ve dvacátém století vztah opravdového básníka a jeho čtenáře nezávisel na tom, kdo vládl. A dnes mohu prohlásit, že v literatuře není žádná cenzura. Existuje v televizi, v tisku, to ano, ale spisovatel může psát svobodně. Nikdo mi nikdy neřekl, to nelze psát. Ruská literatura se od té doby změnila ve tvorbu svobodné osobnosti.

Román Lazarovy ženy jste psala pět let. Kde jste k němu čerpala inspiraci?

Nechtěla jsem spěchat. Navíc je v něm mnoho postav i témat, takže jsem se stále učila. Nikdy jsem se třeba nevěnovala baletu, ale chtěla jsem vyprávět o životě těchto umělců. Dlouho jsem sbírala podklady ke psaní.

Chtěla jsem vytvořit knihu o tom, jak je těžko člověku, který dostal do vínku talent. Rusky se tomu říká Boží dar. Je to něco, o co jste nežádal, ale byl jste tím obdařen. Navíc jsem chtěla vyprávět příběh člověka, který byl nešťastný ve svém osobním životě. Miloval ženu, která ho nemilovala.

Řadu let jste byla šéfredaktorkou pánských časopisů? Mělo to na vaše psaní vliv?

Časopisy už neexistují, ale jistě to na mě vliv mělo. Hlavně v tom, že jsem se naučila víc rozumět mužům. Navíc jsem musela brát v úvahu, aby se žádný z nich necítil ponižován.

Proč jste se rozhodla vést román po celé dvacáté století?

Víte, jak si děti dělají sněhuláka? Tak jsem i já nabalovala postavy a témata. Jsou autoři, kteří píší podle schématu, podle předem daného plánu. To není můj případ. V určitý okamžik se historie postav začala psát sama. Hrdinové měli rodiče a děti, vše se rozrůstalo.

V knize jsou láska, nenávist, touha i bezmoc. Jaký cit je vám nejbližší?

Láska, myslím si. Láska je podstatou života. Je to silný cit, zvlášť pro ženu. Jestliže žena někoho nenávidí, není to normální. To je spíš mužská záležitost. Bolest, to je také silný cit. I láska přináší bolest. Tak to prostě je.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám