Z herce jste se stal poradcem prezidenta ČSFR, byl jste slovenským ministrem zahraničí i kultury. Co vám daly roky politické kariéry?

Je to obrovská zkušenost. Třináct, a musím říci nelehkých let mi dnes umožňuje rozpoznat situaci se znalostí zákulisí, rozumět víc zpravodajství. Jestliže mi dnes kdosi cosi v politice říká, tak velmi dobře vím, oč mu jde. Když politická strana vydá deklaraci, poznám s velkou pravděpodobností, co je za tím. Znám vztahy zevnitř, nenaletím na prohlášení.

A lidsky?

V politice není vhodné se emotivně vázat. Jsou hodnoty, zaplať pán bůh, právě v oblasti kultury a umění, které nepodléhají ročním obdobím ani programovým prohlášením strany. Jsou a budou. Svým způsobem jsem se vrátil k hodnotám, které jsem vyznával předtím.

Poznal jsem, že je to jiný svět, tak trochu nad zemí, tak trochu nereálný. Přesto jsem rád, že jsem v něm ty roky prožil a bylo to jen moje svobodné rozhodnutí, že jsem z něho odešel.

Jakou máte rád muziku?

Podle situace. Nemohu říci, že mám rád jen jazz nebo rockovou hudbu, autentický folklór, americké blues, mohl bych pokračovat. I když vše, co jsem vyjmenoval, mám rád, ale je rozdíl, kdy a v jaké společnosti si co pustím. Rád poslouchám vážnou hudbu. Měl jsem možnost do ní maličko proniknout při práci na Faustovi, Vzkříšení nebo na Rusalce s režisérem Petrem Waiglem.

Hudba je pro mě jako počasí. Vytvoří ve mně náladu, se kterou vcházím do dne. Stejně jako když slunce vyjde zpoza mraků, tak se také hned cítím lépe.

Celý rozhovor přinese sobotní vydání deníku Právo.